9°C
Přídomek „slavný“ není zvolen náhodou. Ve své zemi platí Juan David za špičku ve svém oboru. Jeho fotografie plní články různých ekvádorských, ale i zahraničních médií. „Měl jsem příležitost fotografovat papeže Františka nebo tureckého prezidenta Erdogana,“ vysvětlil v exkluzivním rozhovoru pro Blesk. „Má každodenní práce spočívala ve fotografování situace v ulicích. Nešlo jen o každodenní život, ale zejména o protesty a vzpoury, protože ty byly v Ekvádoru na denním pořádku.“ Z mnohých až mrazí.
Živelná krása světa
Nejen těmito snímky, které využila například Agency of French Press či Agencia prenso independente (ekvádorská agentura pro masmédia) si získal všeobecnou pozornost. Renomovaný National Geographic například využil fotografie, na kterých je zachycena ničivá, nicméně pořád pro lidské oko fascinující moc přírody. Šlo třeba o vulkanické erupce sopky Tungurahua.
„V tomhle ohledu jsem trošku šťastlivec, protože tyhle jevy člověk nevidí každý den. Mně se podařilo zachytit je, při probuzení sopky po staletém spánku tak, aby si je lidi aspoň pomocí fotografií připomínat mohli prakticky stále,“ myslí si. „Když se sopka probouzí, všude je plno prachu a popele. Lidé musí nosit roušky a respirátory podobně jako dnes při covidu. Všechno je šedivé. Jde doslova o tuny prachu, který pokryje úplně všechno v okolí.“
Bezmoc a pomoc
Zaznamenat objektivem mohl v roce 2016 také ničivé následky zemětřesení. Pohyboval se v devastovaných místech, kde to ještě před pýr dny či týdny čile tepalo životem. „Fotil jsem pozůstatky obchodního centra, ve kterém v době zborcení budovy bylo asi 200 lidí. Mnozí z nich zemřeli, tak se jim druzí snažili pomoci, a to i přes hrozbu zhroucení dalších částí budovy,“ vzpomíná. „Lidé neměli kam jít, přišli o všechno. Jediné, co jim zůstalo, byl život a oblečení, které měli na sobě.“
Za novými obzory
Přesto udiví, že se Juan David rozhodl opustit to, co jej doposud živilo a v čem si byl docela jistý, pro něco nového a dosud neznámého. „Nechtěl jsem žít v bublině toho, co už umím dokonale,“ nerozpakuje se nad odpovědí, proč se rozhodl z Ekvádoru vycestovat zrovna do Prahy, kde už čtvrtým rokem studuje FAMU. „Chci se naučit jiným způsobům přemýšlení o fotografování. Za fotografem by totiž měla stát nějaká práce, nějaká signatura. Té jde v žurnalistickém fotografování docílit nesnadno.“
A pokračuje. „Fotograf by měl být přesný a uvědomělý v tom, co chce vyfotit, čeho chce docílit. Pro žurnalistickou fotografii toho ale moc času na přemýšlení není, musíte být rychlí. K záběru, jenž se po nich chce, jim stačí vteřina, mnohdy zlomek. Kdežto na FAMU mi řekli, že mám 6 měsíců na to, vytvořit vlastní projekt,“ je nadšen sympatický Jihoameričan. „O fotografii se učím znovu přemýšlet. Jen jinak, než jsem byl dosud zvyklý.“
Atypická Praha
Výsledkem jeho pozvolných pokroků v přemýšlení byla výstava Dokud to nezmizí v Tibet Open House ve Školské ulici. Sestávala ze tří částí – z autoportrétů, které vznikly kombinací fotografie a malby, z 3D části, kdy nekonvenčně na kousky betonu vytiskl portrétní fotografie. Zbylá část sestává z nevšedních černobílých pohledů, v nichž by českou metropoli rozpoznal snad jen opravdový znalec, jenž ji zná i naruby. Dáno je to Juan Davidovými pokusy – jak vysvětluje – nikterak složitými.
Snímky fotil tzv. multi-pinhole camerou, kdy se – zjednodušeně řečeno – před objektiv nasadí krabice, na několika místech proražená třeba špendlíkem. Díky tomu fotoaparát vyfotí jeden snímek z vícero perspektiv, což mu dodává ryze surreálný nádech. Snímek je díky tomu vrstevnatý, jako by rozmazaný a působí chaoticky. „V podstatě to krásně vystihuje uspěchanou a chaotickou dobu, ve které žijeme,“ těší Juan Davida, jemuž se diváka – ať už to byl záměr či nikoliv – do jisté míry daří mást.
„Lidé netuší, co vidí, jsou zmatení, zda vidí jednu nebo více fotografií, zda se vůbec jedná o fotografie, zda jde o upravenou realitu. Pozorovatele to může svádět k tomu, že umělec tou fotografií lže, že ji dodatečně upravil v grafickém programu, a ve všech případech se přitom bude mýlit,“ uvádí. „Pokud někdo lže a klame, je to vlastně fotoaparát, protože ačkoliv odvedl stejnou práci, jako kterýkoliv jiný, byl uzpůsoben k tomu, aby výsledný obraz snímal přesně takhle.“
Nejde o nic inovativního, přitom je to v dnešní fotografické tvorbě málo viděné. Juan David své snímky pořizoval například Vyšehradu, v centru Prahy nebo sídlištních Hájích – kde aktuálně bydlí. Ozvláštnil je navíc tím, že je nechal vyvolat černobíle. „Mají díky tomu blíže negativům. Pro mě osobně to také znamená jisté sepětí s historií fotografování, protože první fotografie byly také černobílé. Zároveň to také ponouká lidi k přesvědčení, že to, co vidí, je upravené. Že to není reálné, protože reálný svět není černobílý,“ dodává.
Úloha fotoaparátu
„Dokud to nezmizí je výstava o mých osobních zkušenostech s procesem podvracení proti fotografické kameře a jejím praktikám, které se snaží ovládnout můj tvůrčí proces mimo limity kamerového programu a jeho tradičního využití,“ řekl k výstavě Juan David. „Na druhé straně se snažím zpochybnit ontologický smysl fotografie, stejně jako koncept její objektivity a reprezentace reality.“
Právě nad úlohou fotoaparátu v poslední době v Praze Juan přemýšlí. „Je to něco, s čím jsem bytostně spjat. Tvoří něco pro někoho jiného, v kreativním procesu má velkou moc, protože rozhoduje o tom, co je a co není dobrá fotografie. Ale nerozhoduje, kdo je a kdo není dobrý fotograf,“ uvádí Juan. „Fotoaparát je vesměs program, v současné době čím dál tím víc dokonalejší, který nám umožňuje fotografii vytvořit. My jej buď dokonale ovládneme a polidštíme, nebo se jím necháme řídit a budeme vytvářet fotografie jako na běžícím pásu, které jsou neustále opakující se, mnohdy nicneříkající, na sociálních sítích.“
Srovnání dvou světů
Jak se Juan Davidovi vlastně v Praze žije? Sám pochází z velkoměsta – konkrétně z ekvádorského hlavního města Quito, které je diametrálně odlišné. „Nejzásadnější rozdíl mezi Ekvádorem a ČR je takový, že se zde cítím opravdu bezpečně, takže jsem spokojený,“ přikyvuje. „Mohu se procházet po ulici s telefonem u ucha nebo s fotoaparátem na krku, klidně i v noci bez strachu, že se mi něco stane. V Ekvádoru, když člověk takhle vyrazí, riskuje, že jej někdo přepadne a bude ho chtít okrást,“ krčí rameny.
„Dokonce i obsluha v restauraci své hosty varuje, aby si hlídali tašky a peněženky, aby si je dávali buď pod židli mezi nohy, nebo je neustále drželi, aby náhodou nepřišli k úhoně,“ vysvětluje. „U vás máte daleko větší respekt k tomu, co je čí, kdo má na co nárok. Mohu se zcela volně procházet s fotoaparátem a nestalo se mi, že by mě chtěl někdo okrást. Tohle na vaší zemi miluji, ten pocit bezpečnosti. Jsem tu šťastný. “
Výstava uznávaného ekvádorského fotografa Dokud to nezmizí v Tibet Open House. David Zima
