Když Vladislav přišel na svět 29. února 1956 v motolské nemocnici, narodil se jako zdravé miminko. Až vleklé záněty středních uší, které mu zhnisaly, začaly napovídat, že je něco v nepořádku. Dohromady absolvoval sedm operací, než mu lékaři odstranili kus lebky za ušima, kvůli čemuž ztratil sluch. „Se sluchadlem slyším, jenomže je tak citlivé, že s ním nemohu vůbec do města. Vnímám každý hluk a kravál, takže si jej radši sundavám, jinak bych se z toho zbláznil,“ říká prostřednictvím tlumočnice ve znakové řeči Moniky Boháčkové Vladislav.

Oproti jiným neslyšícím má určitou výhodu v tom, že se už odmala učil odezírat, takže většinou rozumí tomu, co mu kdo říká. „Ještě mi oči slouží dobře,“ říká Vláďa. I mluvit umí. Rodiče se jej snažili vést k samostatnosti. „Chodil jsem na logopedii, kde mi strkali dráty do pusy, abych se naučil správnou výslovnost.“

Na speciální učňovské škole na Smíchově se vyučil klempířem, nejdéle pak pracoval u Pražských vodovodů a kanalizací, kde pod zemí spravoval čerpadla. „Zatímco na povrchu mi sluchadlo vadilo, pod zem už jsem si jej bral. Poslouchal jsem, jak tečou splašky,“ směje se. Na druhou stranu by se ani nebránil přirovnání, že si s nimi rozuměl lépe než s mnohými lidmi – kvůli svému handicapu totiž podle svých slov zažil šikanu nejen od učitelů ve škole, ale i od úředníků. „Třeba když jsem žádal o televizi s teletextem, coby kompenzační pomůckou, zdálo se to jako nepřekonatelný problém,“ gestikuluje divoce.

Vladislav Šrankota ještě jako miminko přišel kvůli lékařům o sluch. Se svým handicapem se i navzdory nepřízni osudu pere statečně dodnes.
Autor: Svaz neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR

Prezidentský metál za hrdinství

Přitom se sám může chlubit tím, co málokterý slyšící. Když mu bylo 19 let, zachránil v Bulharsku život malému Benovi! „Zběsile mával rukama v moři a zřetelně se topil. Byť nás na pláži bylo víc, vyběhl jsem za ním okamžitě já. Když jsem uviděl, jak klesl pod vodu, potopil jsem se za ním a vytáhl ho za vlasy na hladinu,“ líčí.

„Měl modré rty, nevypadalo to dobře,“ říká. Nakonec však přece jen otevřel oči a podařilo se jej zachránit. „Jeho maminka se divila. Nechápala, že nikdo ze slyšících jejímu chlapci nepomohl, až teprve já,“ krčí Vladislav rameny. S chlapcem, který byl původně z Východního Německa, se po zbytek dovolené skamarádili, i když mu prý Vladislav nerozuměl ani slovo.
O Vladislavovi psali noviny už v 70. letech - zásluhou jeho hrdinského skutku, kdy ze spárů rozdováděného moře vyrval malého bezmocného chlapce z Východního Německa.
Autor: David Zima

Hrdinský skutek neušel pozornosti v Československu. Nejprve o něm vyšly novinové články, než se mu v kaslíku objevil dopis, který všem vyrazil dech. „Prezident Československé republiky Gustáv Husák mě v něm zval na Hrad, kde jsem měl dostat ocenění,“ dme se dodnes Vladislav pýchou. Podle Veroniky Cézové, mluvčí Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR (SNN), je Vladislav jediným neslyšícím u nás, který byl za záchranu života takto oceněn.

I další ocenění si připsal na konto, ač nebyla z rukou prezidenta. Několikrát se ve svém trabantu vylepšeném o jeden karburátor stal mistrem Československé republiky v automobilových závodech neslyšících, které organizoval SVAZARM – Svaz pro spolupráci s armádou. „Všichni mě kvůli autu podceňovali, ale já jsem vždy jako myška proklouzl a zvítězil,“ popisuje.

Největší ze všech ztrát…

Dnes Vláďa žije po čtyřech rozvodech už se svou pátou manželkou a jako důchodce prý nejčastěji tráví čas někde v ústraní, třeba při rybolovu. I tak se mu nepříjemnosti, nevyhýbají. „Když jdu třeba nakoupit do supermarketu, buď na mě prodavačka mluví hrozně rychle, že jí nestačím rozumět, nebo když ji upozorním, že neslyším,“ říká, „tak začne mluvit groteskně pomalu, až mám pocit, že si ze mě dělá srandu.“ Nad tím ale mává rukou.

Už od dětství Veronika holdovala jízdě na koních. Vášeň ji nepoustila ani po vážném úrazu, který ji připoutal na invalidní vozík.
Autor: Karolína Maxová

Jsou totiž mnohem horší věci. „Loni zrána 14. listopadu mi přišla SMS od syna. Stálo v ní: Tati, Veronika uhořela.“ Jeho třiatřicetiletá dcera, kterou před 10 lety nešťastný pád z výšky upoutal na vozíček, byla jedinou obětí tragického požáru v panelovém domě v ulici Kapitána Stránského, který z většiny obývali vozíčkáři a imobilní osoby. „Myslel jsem, že je to můj konec. Krátce předtím mi umřela maminka, potom dcera,“ lesknou se Vladislavovi oči smutkem.

Osudnou se jí a jejím asistenčním pejskům podle vyšetřování hasičů stala technická závada lednice, od níž vypukl požár. „Přitom už v minulosti dcera žádala nový sporák a lednici, která byla stará. Bez odezvy,“ nemůže doteď Vladislav pochopit. Neuplyne den, kdy by na ni nevzpomněl. „Když mi před lety umřel tatínek, který toho pro mě v životě tolik udělal, byla to právě moje Veronika se svým bratrem, kdo mi byli tou největší oporou. Díky nim jsem se dostal z depresí i černých myšlenek. A teď tu není...

Vladislav Šrankota se stal letos v lednu 54. osobností projektu Jsem jedno ucho, který rozvíjí SNN. Ten každý týden veřejnosti prostřednictvím internetu představuje příběhy lidí, kteří žijí se sluchovým handicapem.

Fotogalerie
34 fotografií