7°C
Třicetiletá válka v roce 1633 vrcholila. Situace se pro Svatou říši římskou z vojenského hlediska nejevila dobře, Švédové na svých vojenských taženích plundrovali střední Evropu, Čechy nevyjímaje. Do té situace se 8. září následníku trůnu Ferdinandu III. a Marii Anně Španělské narodil ve Vídni první synek z celkově šesti dětí. Dostal jméno po otci, který jej nesl zase po tom svém – Ferdinandu II.
Otcův favorit
„Byl to otcův miláček, do jehož výchovy vkládal všechny svoje naděje,“ uvádí badatel Jan Bauer v knize Vládci českých zemí. Z prvorozeného syna se jednoho dne měl stát král a císař, čemuž byla výuka a vůbec chování k princovi přizpůsobeno. Například už ve dvanácti letech měl mladičký princ svůj vlastní dvůr, který s ním cestoval dle potřeb. Princi se také dostalo znamenitého vzdělání. Jak se však záhy ukáže, možná ne tak znamenitého, jako v případě jeho předchůdců.
„Jen německy, bitte...”
Ferdinand III. za svého života velice usiloval, aby byl jeho nejstarší syn uznán a korunován na krále zemí, jimž vládl. Včetně německé říše. Sám se přitom vlády dočkal až po smrti svého otce Ferdinanda II., který v podstatě stál za vypuknutím třicetileté války a který zemřel až v roce 1637. Jako první v případě nejmladšího Habsburka přišla na řadu v roce 1646 česká koruna.
„V Praze byl následník trůnu korunován 5. srpna jako český král Ferdinand IV.,“ líčí událost rakouský historik Lothar Höbelt v knize Ferdinand III. - Mírový císař proti vůli. „Říkalo se, že šlo o prvního krále, jenž svou korunovační přísahu vykonal německy,“ popisuje dále.
Korunovace zpravidla přitom probíhaly tak, že král opakoval v českém jazyce slib, který mu předříkal nejvyšší zemský purkrabí. Tím byl tehdy mimochodem Jaroslav Bořita z Martinic, jeden ze tří pražských defenestrovaných v roce 1618. Od té doby přece jen pokročilo pár let, ve kterých se vyvíjela i Praha.
Opevněná metropole
Ta v té době ztrácela mnoho z lesku, kterým se pyšnila za vlády Rudolfa II. Kvůli válce se budovaly nejrůznější opevnění na úkor měšťanské zástavby. „Staré středověké hradby byly zpevněny předsunutými baštami a šancemi a ačkoliv se do těchto prací zapojilo mnoho obyvatel Prahy, výsledek představoval málo impozantní provizórium,“ vysvětluje historik Josef Janáček v knize Malé dějiny Prahy. Hlavní město tehdy obývalo zhruba 60 tisíc obyvatel.
Tři koruny „věčného prince“
V „matce měst“ se mladý král kvůli nabitému programu nezdržel dlouho. Hned po korunovaci „pokračoval přes Vídeň do Bratislavy, kde měla následovat korunovace svatoštěpánskou korunou,“ uvádí Höbelt. K ní nakonec došlo až po roce, částečně kvůli požáru, který Bratislavu tou dobou zchvátil, 16. června 1647.
Ferdinandu tehdy bylo 14 let. O pět let později Ferdinand III. prosadil i jeho zvolení za říšského krále, do toho se ještě snažil zařídit svatbu s jeho vlastní sestřenicí, španělskou princeznou Marií Terezií, která byla o šest let mladší, a jejíž uskutečnění se domlouvalo a protahovalo léta.
Ani svatby, natož vlády se mladý panovník nikdy nedočkal. V průběhu složitých svatebních jednání a příprav totiž neočekávaně zemřel na pravé neštovice v nedožitých 21 letech. „Stalo se s ním totéž, co s princem ve Španělsku,“ napsal Ferdinand III. svému španělskému protějšku, bratranci a zeti zároveň, Filipu IV., jehož syn Baltazar Karel zemřel dokonce v 16 letech.
K úmrtí Ferdinanda IV. došlo 9. července 1654 – přesně před 365 lety, ve Vídni, kde jeho životní dráha také začala. Otec jej o tři roky přežil. Bylo pak na Leopoldu I., Ferdinandovu mladšímu bratrovi, který byl původně určený k církevní dráze, aby tíži vlády převzal na svá bedra a měřil síly své monarchie s tehdy vzkvétající Francií Ludvíka XIV.
