„Kdo přijde dnes do Vysočan, může se domnívat, že název ulice Rubeška má připomínat usedlost nebo vinici, která patřila rodu Rubešů,“ píše pražský badatel František Kuranda v knize Městská část Praha 9 – Podviní. „Není tomu tak.“ Ulice připomíná básníka a spisovatele Františka Jaromíra Rubeše. Ten v Praze během svého života pobýval, avšak nikterak dlouho. Přesto byl za svého života mimořádně oblíbeným, o čemž svědčí i to, že po něm jednu ze svých ulic pojmenovali také vinohradští obyvatelé.

Vysočany kontra Vinohrady

Jak se mohlo stát, že jméno jedné osoby nesou hned dvě ulice? Před rokem 1920 sestávala Praha ze Starého a Nového Města, Malé Strany, Hradčan, Holešovic a Libně. V roce 1922 se však rozrostla o širší centrum, mezi které patřily například Dejvice, Smíchov či právě Vysočany a Vinohrady. Jelikož se do té doby názvy ulic porůznu duplikovaly podle jmen významných osobností dějin či kultury, připojením k Praze nastal problém: co s tím, když nesly totožné jméno?

  Z toho důvodu v té době docházelo k častým přejmenováním ulic, aby neměly totožné jméno. A právě to je i případ dvou ulic, které nesly Rubešovo jméno. Jak ve Vysočanech, tak i na Vinohradech stála Rubešova ulice. Zvyklí na ni byli jak vinohradští, tak i vysočanští a ustoupit nechtěli ani jedni.
Rubešova ulice končí u budovy Transgasu.
Rubešova ulice končí u budovy Transgasu.
Autor: David Zima

„Místní lidé se však nechtěli názvu své Rubešky, jak mezi sebou Rubešovu ulici nazývali, vzdát,“ říká Kuranda. „Tento vox populi měl takovou váhu, že i úřady povolily a ulice byla označena tímto lidovým názvem.“

Jak šel čas

Paradoxně však vinohradská Rubešova ulice, která své pojmenování získala před rokem 1884, nenesla své jméno vždy. Zároveň ani svou podobu. „Byla v souvislosti s výstavbou severojižní magistrály a budovy tehdejšího národního shromáždění zkrácena do dnešní podoby,“ uvádí autoři encyklopedického Pražského uličníku. Rubešova ulice navíc v letech 1940 až 1945 nesla pojmenování Rollerova, podle rakouského právníka a politika. Po nacistické okupaci se však původní název navrátil.

Český Dickens

František Jaromír Rubeš se narodil 16. ledna 1814 v Čížkově poblíž Pelhřimova. Pro své vynikající nadání vystudoval gymnázium v Havlíčkově Brodě, kde se stýkal s mladým Bedřichem Smetanou. „Jeho počáteční hudební tvorbu snad svým zdravým humorem ovlivnil,“ domnívá se Kuranda. Nakonec jej životní dráha po pražských studiích filozofie a práv zavedla k literární tvorbě, kdy začal sepisovat tzv. deklamovánky.

„V Praze i na venkově se tehdy pořádaly různé společenské zábavy, bály a akademie k probuzení národního života,“ uvádí badatel. Právě na nich nejčastěji Rubešovy humoristické, ale i národně uvědomělé deklamovánky zaznívaly a získávaly si značnou oblibu. Nejznámější z nich se jmenovala „Já jsem Čech“.

„O Rubešově humoru možno jistě s plným právem říci, že to byl český humor, přirozený produkt života,“ domnívá se Kuranda. „Rubeš se svým směšným lidem nevysmívá, protože je směšnými učinil prostě život.“ Díky deklamovánkám se stal jedním z nejoblíbenějších českých spisovatelů své doby, soukmenovci byl údajně přezdíván dokonce jako »Český Dickens«.

„Roku 1845 odchází natrvalo z Prahy na český venkov, kde působí jako soudní úředník,“ líčí Kuranda. Poslední léta života strávil v Kutné Hoře a ve Skutči, kde „vlivem těžké a vleklé choroby sotva čtyřicetiletý František Jaromír Rubeš 1. srpna 1854 umírá“. Zatímco svými současníky byl slaven a zbožňován, dnes si na něj málokdo vzpomene, málokdo tuší, kdo to byl. Přitom jej v Praze připomínají hned dvě ulice.
Fotogalerie
19 fotografií