Jan Žatecký působí jako instruktor ve výcvikovém středisku vězeňské služby ve Stráži pod Ralskem. V takzvané „školce“ zaučuje nové kolegy mimo jiné také to, jak s odsouzenými správně zacházet, aby neohrozili sebe ani další pracovníky věznice. Každý úkon má svůj systém a účel, dozorci nesmí na nic zapomenout a ideálně neudělat ani pohyb navíc. I zdánlivě obyčejné nasazování pout, má svá přísná pravidla.
„Je to nedílná součást naší služby. Odsouzené potřebujeme poutat i v rámci přesunu po věznici, při předvádění na výslechy a podobně, ale i při převozu někam ven,“ vysvětluje Jan Žatecký. Úplný základem je poutání rukou. V ideálním případě probíhá u zdi, kdy jeden dozorce poutá, druhý s odstupem na vše dohlíží a je připraven v případě nutnosti zasáhnout.
Pozor na nohy!
„Musíme držet dostatečnou vzdálenost, aby nás nemohl odsouzený napadnout. Delší než úder rukou, je kop nohou, tudíž je potřeba stát tak, aby kopem nedosáhl,“ popisuje Žatecký. Odsouzený je vyzván, aby zdvihl pravou ruku, a jeden z dozorců pak může přistoupit blíž. „V jedné ruce držím pouta, v druhé ruku odsouzeného. Nasazují se vždy zespoda a je potřeba je uchopit tak, aby se rovnou dala šikovně uzavřít. Nesmí mu působit žádnou větší újmu, ale ani být příliš volná,“ pokračuje instruktor. Následuje druhá ruka.
Pouta do poslední chvíle musí dozorce držet. „Nesmím dovolit, aby mě s těmi pouty napadl. Je to kov proti čelisti, to může být opravdu nepříjemné,“ upozorňuje Jan Žatecký. Pouta mají pojistku, která zamezí tomu, aby se daly utáhnout, či povolit. Jakmile je má odsouzený na rukou, musí se pojistky klíčem aktivovat. Zámky pout musí také vždy být směrem k tělu tak, aby na ně spoutaný člověk nedosáhl prsty.
Kolem pout se následně nasazuje předváděcí řetízek. Ty se nasadí kolem pout a kroucením se stáhne jeho obvod tak, aby těsně přiléhal k ruce. „Když půjdu s dvoumetrovým člověkem, který má přes 100 kilo a bude vzdorovat, donutím ho tím, že budu utahovat obvod řetízku kolem zápěstí, dokud nepovolí,“ popisuje krajní případy instruktor.
Další disciplínou je nasazování opasku. Ten je vyztužen kovovým středem, aby se nedal přetrhnout, či přeříznout. „Opasek se nasazuje tak, aby na mě odsouzený neviděl. Opět jej nesmím ani moc povolit, ani moc utáhnout,“ říká Žatecký a sahá po dalším řetízku, kterým pouta přichytí k opasku.
Po rukou a pásu, následuje poutání nohou. „V naší hantýrce těmto poutům říkáme krokovky, protože neumožňují udělat více než jeden krok,“ říká Žatecký. Odsouzení jsou vyzváni, aby si čelem ke zdi klekli na stoličku, či židli tak, aby jim za zády trčely pokrčené nohy. „Kdybych nejprve poutal nohy, může mě napadnout. Jsou to lidé, kteří jsou často vyčlenění ze společnosti pro jejich agresivitu, proto musím vždy očekávat, že mě může napadnout,“ popisuje Žatecký. I v případě nohou je potřeba dbát na to, aby nebyly příliš přiškrcené.
Nejsilnější zbraň? Respekt!
Jan Žatecký závěrem upozorňuje, že příslušník vězeňské služby musí vždy udělat vše pro to, aby při interakci s odsouzenými nemuselo dojít na donucovací prostředky. Nejdůležitější je podle něj budování vzájemného respektu tak, aby na násilí vůbec nemuselo dojít.
