28. září – den, na který se u nás těší nejeden školák. Což je svým způsobem zvláštní paradox. Ten den byl totiž roku 935 ve Staré Boleslavi zavražděn právě sv. Václav. První český světec, mučedník. Zejména kvůli neblahému a všeobecně známému skonu jej zná snad každý Čech, neboť od roku 2000 tento den slavíme jako státní svátek neboli Den české státnosti.
28. září - sv. Václav, Den české státnosti Videohub
I za jeho nedlouhého života, má se za to, že Václav se nedožil ani 30 let, o něm historikové soudí, že nebyl špatným vladařem. Zdárně se mu dařilo řešit domácí konflikty s jinými českými velmoži, zároveň se orientoval v zahraniční politice. Důležité je však i to, co učinil doma, na „svém“ sídelním hradě.
Jeden, dva, proč ne tři kostely?
Po vzoru svých předchůdců, děda Bořivoje I. a otce Vratislava I., se rozhodl vybudovat na Hradě nový kostel, lépe řečeno rotundu. V hradištním areálu stály na počátku 10. století už dvě církevní stavby. Na samém východě Hradu nechal Bořivoj I. vystavět kostel Panny Marie. Na protějším konci zase Vratislav nechal vztyčit kostel sv. Jiří – nejspíše kolem roku 920 čili těsně předtím, než se odebral na věčný odpočinek.
Po něm se k „panovnickému“ slovu dostal Václav – jeho nejstarší, byť tehdy stále nezletilý syn. Ač slovo „nezletilý“ berme s rezervou. „Ve středověku bývali chlapci pokládání za dospělé mezi dvanáctým a čtrnáctým rokem dožitého věku,“ podotýká uznávaný historik Petr Charvát ve své knize Václav, kníže Čechů. Mladý kníže během svého nedlouhého panování rozhodl, že na Hradě vznikne třetí kostel. A to ne jen tak někde.
Pohanské posvátné místo
Zvolil si prakticky umístění svým způsobem napůl cesty od obou již stojících kostelů. Místo, které bylo považováno za posvátné. „Někdy během první poloviny 9. století se protáhlý hřbet osamělého ostrohu, čnějícího zhruba ve středu české země nad levým břehem Vltavy, stal dějištěm zvláštního obřadu,“ podotýká Charvát.
Jak soudí soudobá historiografie, skutečné počátky toho, čemu dnes říkáme Pražský hrad, pochází z konce zmíněného století. „Klade ji mezi léta 870–890. Zakladatelem Hradu byl s největší pravděpodobností první historický kníže z rodu Přemyslovců Bořivoj,“ uvádí kniha Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě ve Slezsku: Praha a okolí od kolektivu historiků. Žilo se zde ale ještě dříve.
Nechme navázat Petra Charváta: „Přední mužové a ženy z Čech (…) tu vykonali obřad, jímž společně vznesli nárok na svrchovanost nad českou zemí a suverenitu své vlády nad ní,“ pokračuje historik. „Na dopředu vyhlédnutém nejvyšším místě středního bloku ostrohu, vyprahlé skále vystavené slunečním paprskům, uctili velké bohy a vyslali k nim prosbu o vyslyšení. Na nedalekém místě na východ odtud, snad kdesi pod kněžištěm dnešní svatovítské katedrály, vztyčili mocný kamenný blok či si vyhlédli vzhůru vyčnívající skalisko (…) a vznesli jménem týchž bohů, zejména pána slunce a strážce neporušitelnosti smluv Mithry (zoroastrijský bůh – pozn. red), jemuž tak tento objekt odevzdali, nárok na svrchovanost nad územím celých Čech.“
Kamenný stolec na Hradě se stal posvátným symbolem. „Jeho prostřednictvím nastupoval přemyslovský kníže k vládě,“ pokračuje Charvát. Onomu vrcholku, potažmo vyvýšenině, na němž kamenný knížecí stolec stával, se říkalo Žiži. „Obřad nastolení na kamenný stolec podstoupili nejspíše jak Václavův děd Bořivoj, tak i jeho strýc Spytihněv i otec Vratislav.“ Pro první Přemyslovce, mezi které spadá také Václav, měl posvátný význam i přesto, že se v Čechách v 10. století čím dál více rozvíjelo křesťanství.
„Z tohoto důvodu,“ soudí Charvát, „váhala první česká knížata se zakládáním křesťanských svatyní přímo v areálu středního skalního bloku dnešního Pražského hradu.“ Proto kostel Panny Marie, z nějž se dochovaly leda pozůstatky, a kostel sv. Jiří, nebyly vystavěny uprostřed hradního areálu. „Teprve až kníže Václav vztyčil svou okrouhlou stavbu svatovítské rotundy uprostřed Hradu, na úpatí skalního masivu s dávným obětištěm i knížecím stolcem.“
Troufalost, nebo dobová móda?
V tomto ohledu Václav v roce 930 dozajista překročil stín svých předků a zejména tím sloučil pohanskou tradici nastolování knížat i s tou křesťanskou. „Kníže Václav se mi z tohoto pohledu jeví jako jeden z nejvýznamnějších státníků raného středověku českých zemí,“ smýšlí Charvát. Podle něho totiž rotunda znamenala nejen symbolický, ale faktický předěl mezi pohanskou a křesťanskou érou českých dějin.
A zdá se konec konců logické, že nejdůležitější církevní stavba Čech vznikla v pomyslném prostředku hradního areálu, tedy i v pomyslném prostředku Čech. Byť na ostatcích pohřbených pohanů, neboť jak podotýkají historikové v publikaci věnující se dějinám hradů, na tom Pražském se u kostelů nacházela „pohanská a raně křesťanská pohřebiště. Předkřesťanské pohřebiště z 9. století, odkryté přímo v hradním areálu, na III. nádvoří (stávalo) při vyvýšenině Žiži, dnes již zcela zmizelé“.
Aby ne, dnes místo něj stojí chrám. Nezmínit ale nelze ani další důležitý akt - je za ním totiž čitelná snaha o zřízení pražského biskupství, které sice vzniklo až roku 973, nicméně má na něm Václav svůj podíl právě výstavbou rotundy na pohanském pohřebišti. Podle Charváta nicméně jejím umístěním nešlo o Václavovu svévoli.
„Vladař i jeho poradci se zachovali v souladu s instrukcí papeže Řehoře Velikého (žil asi 540 –604 – pozn. red), který kdysi doporučoval pohanské svatyně nebořit, nýbrž zachovat pro nový kult,“ píše Charvát. Z historie víme, že knížeti se nový kult skutečně založit podařilo. Vždyť plody jeho úsilí obdivujeme dodnes – ostatně v celém názvu katedrály, jež začínala jako prostá románská rotunda, která je zasvěcená nejen světcům Vítovi a Vojtěchovi, ale právě též knížecímu světci, jenž má v chrámu dokonce svou kapli - tedy i Václavovi.
Rotunda se třemi oltáři
Trochu jsme předběhli čas, vraťme se proti proudu zpět k jeho samotným prvopočátkům, tedy – jak vlastně svatovítská rotunda vypadala? Do dnešních dnů se totiž, jak vidno, nedochovala. „Její pozůstatky nejspíše odstranili stavitelé svatovítské baziliky při zapouštění její východní krypty sv. Kosmy a Damiána,“ podotýká Charvát k roku 1060.
Šlo o „plochostropou rotundu s válcovitou lodí o průměru zhruba 13 m, u níž se předpokládá apsida s oltářem sv. Víta na východní straně. Původní vchod vedl nejspíše ze severní či západní strany,“ rozepisuje se historik. Postupem času „údajně“ přibyly další dvě apsidy – v jedné byly uloženy ostatky Václava, v té druhé ostatky sv. Vojtěcha. „Hlavní oltář náležel svatému Vítu, což nás neudiví,“ uzavírá Petr Charvát z knihy Václav, kníže Čechů.
