Vrchol kariéry zažil Dalibor Janda už v 80. letech. V letech 1986 až 1988 byl dokonce tak populární, že získal nejvyšší ocenění v anketě Zlatý slavík. Jak v podcastu 90ky popsal, tehdy koncertoval nejen v Československu, ale i v zahraničí. „Tehdy to fungovalo tak, že ten dotyčný pořadatel, který nás pozval, si to musel vyřídit na Pragokoncertu,“ popsal Janda, který s tehdy populární polskou kapelou SBB projezdil Polsko, hrál i v Rusku, Německu, Švýcarsku nebo Španělsku.
„S kapelou Elán jsme byli tehdy Rusku. Tam to bylo v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP, obchodní organizace sdružující v době studené války socialistické státy sovětského bloku, pozn. red.),“ uvedl. „Když jsem jel třeba do Španělska, tak tady byl vždycky nějaký manažer, který sem přijel a který to vyřídil. Pamatuju si, že v Barceloně jsem hrál na diskotéce a byl jsem překvapený. Byly tam asi dva tisíce lidí, i když mě neznali, ale majitel diskotéky tomu udělal propagaci,“ uvedl.
Jak byli před revolucí umělci placení? „Někde platili organizátoři přímo nám, ale většinou to bylo přes agenturu Pragokoncert a ta nám to potom vyplácela v bonech. Když jsme byli v Rusku, dostali jsme za rubl tři bony, to bylo 15, 16, 17 korun, normálně byl ale kurz 10. Jsem dodnes strašně rád, že jsem to viděl až po Ural,“ popsal Janda.
Na samotném koncertování se před revolucí podle něj zbohatnout nedalo – za koncert bral 400 až 600 korun. „My jsme vyprodali dvakrát pražskou sportovní halu na Spartě a měl jsem za oba dva koncerty 1200. Lepší byl prodej plakátů. Prodávali jsme za 20 korun kus a prodalo se jich třeba 300, 400 za jeden koncert.“ Popsal také, jak se „fixlovalo“, aby si kapely přišly na víc peněz.
„Kapely vydělávaly na dopravě, na cesťákách, zvukaři vydělávali na amortizaci aparatury. Povídaly se taky příběhy, že některé kapely si s sebou vezly další auto na tyči, které před kulturákem pak odpojily a zaparkovaly, aby si za ně mohly naúčtovat peníze. Ty honoráře totiž tehdy byly katastrofální. Dovedete si představit, že by tehdy Michael Jackson hrál koncert za 20 dolarů?“ nechal se slyšet Janda, podle nějž víc brali národní umělci. „Karel (Gott, pozn. red.) mohl mít nějakých 800 a pak jako národní umělec třeba 1200,“ dodal.
Ačkoliv mohl jezdit hrát do zahraničí, zcela bez puntíku pro tehdejší státní zřízení nebyl. „Nesplňoval jsem prý podmínky, co se vizáže týče, oblečení. Mně vždycky říkali, že mám socialistický hlas, ale že můj vzhled deformuje myšlení socialistického člověka. Byl jsem takhle neoholený tehdy a to se jim nelíbilo. Nebo jsem přišel, zpíval jsem písničku, měl jsem ruku v kapse a to bylo špatně. Dbali na to, aby byl člověk distingovaný, takový slušňák. Ale druhá půlka 80. let už byla o něčem jiném. Od toho 85. nebo 86. roku už to nebylo tak, že by nám někdo něco zakazoval,“ vzpomíná.
„Jak chcete, pane Jando“
Po roce 89 Dalibor Janda odešel od velkého vydavatelství Supraphon a založil si vlastní s názvem Hurikán. Byl to podle něj dobrý krok? „V roce 1997 jsem si říkal, že jsem blbec, že jsem odešel, ale dnes říkám, že to byl výborný krok,“ uvedl s tím, že ve vydavatelství Hurikán vydali 90 titulů a prodávali spoustu desek, na druhou stranu se tituly nehrály v rádiích. „A pak zjistíš, že ta doba byla taková. Po revoluci sem přišly firmy ze západu, měly know-how a přivezly všechno, co se tady dřív nesmělo, singly, elpíčka, cédéčka. To se prodávalo, nebojím se říct, že na tom vydělaly miliardy. A teď jim Janda řekl, že k nim nepůjde, že si to bude dělat sám. Tak jsem občas slyšel: Jak chcete, pane Jando, jak chcete,“ popsal.
„Nebrali mi písničky do hitparád, přitom desky se pořád prodávaly. Najednou když neděláš v určité stáji, která vlastní nějakou diskotéku, show v televizi, zábavný pořad, tak v podstatě nejsi. Já jsem zpíval jednou jedinkrát v silvestru na Nově, myslím, že to bylo v roce 2000. Jiří Adamec se mnou v 80. letech tvořil spoustu zábavných pořadů, zpíval jsem a tak podobně, ale potom jako by se těch předrevolučních umělců ti lidi štítili, jako bychom měli lepru, protože jsme prý příliš připomínali minulou dobu,“ dodal.
Jak se Jandovi daří dnes? Jak to měl on a jeho kapela s drogami? Jaké fanynky má nejradši a na který jeho hit svlékají podprsenky? Poslechněte si celý rozhovor! Všechny díly podcastu 90ky najdete ve svých podcastových aplikacích nebo na webu Blesk.cz i s videem.
V devadesátkách mnoho českých populárních zpěváků smutně vzpomínalo na svůj zlatý věk za komunistů. Jelikož jim zde přibyla hodně velká konkurence ze zahraničí. I ten miláček publika Gott také nebyl tak populární, naštěstí měl to Německo. Tehdy to i přiznal veřejně, tuším že zrovna v papírovém Blesku. Olympic jezdil po vesnických zábavách a Dalibor Janda skoro nevystupoval.
