9°C
Prostituce se často uvádí jako nejstarší řemeslo. „Biblickou Evu si vlastně koupil had za jablko,“ uvažují Radim Kopáč a Václav Schwarz v díle Nevěstince a nevěstky. Ernest Borneman ji v publikaci Encyklopedie sexuality popisuje jako „finančně motivovaný prodej vlastního těla pro sexuální účely“.
Kněžky lásky zažívaly nejlepší časy od začátku 13. do počátku 16. století, konkrétně za vlády Karla IV. „Největší svobodu mívala v Čechách prostituce ve 14. století,“ upřesňuje Karel Jaroslav Obrátil. Do té doby ji pronásledovala církev. Nevěstky se cejchovaly jako ztělesnění zla.
První pražské „bordely“
Když dostal rytíř procházející starou Prahou zálusk, měl na výběr ze dvou možností. Buď mohl zavítat do nevěstince, nebo najít „povětrnou dívku“ v jakékoliv krčmě, šenku nebo přímo na ulici. Do poloviny 14. století totiž žily prostitutky v primitivních domcích na okraji města. „Vymykaly se morálním normám zjevnou sexuální nevázaností, s níž kupčily s vlastním tělem, což se nemohlo odehrávat na dosah pohledu slušných lidí,“ všímá si Milena Lenderová se spoluautorkami v knize Žena v českých zemích.
Od poloviny 14. století se však začalo postavení kněžek lásky ve společnosti lepšit. Městská rada jim poskytla větší ochranu a začaly se zřizovat první oficiální nevěstince. Nacházely se u městských hradeb a bran, protože tudy putovalo mnoho rytířů, kupců, ale i běžných měšťanů. Nejslavnější shluk nevěstinců vznikl v Krakovské ulici, nacházející se dnes pod Národním muzeem.
Místní „bordely“ přitahovaly jak sexuálně bujné muže procházející frekventovaným průchodem Koňské brány (místo dnešního muzea), tak ty, kdo si zařizovali své záležitosti na Koňském trhu (dnešní Václavské náměstí). Několik takových zařízení vlastnilo město, konšelé a také ženy. Dvě jména se dochovala až do dnešního dne, a to Pikna a Anka.
„Ošizeni o rozkoše prodejné lásky nebyli ani muži na Starém Městě pražském, i když ‚moderní‘ typ centra prostituce na způsob Krakova zde neexistoval…,“ popisuje Milena Lenderová. Stará zařízení zase byla pod neustálýmy útoky horlivých kazatelů. Jedna legenda by se tu však našla. Byl jím nevěstinec Benátky nedaleko od brány sv. Štěpána (ulice Karoliny Světlé).
Jan Milíč z Kroměříže předělal v roce 1372 erotické doupě na zařízení při doživotním pokání pro napravené nevěstky. „Podnětem jeho kroku byla závěť známé majitelky nevěstince Keruše Hoffartové, která mu darovala pro spásu své duše dva domky, jež byly dříve místem hříchu, zvaným Benátky,“ vysvětluje autorka publikace Žena v českých zemích.
Za sexem do šenku
Dalším místem, kde mohl rytíř ukojit svou sexuální touhu, byly různé šenky a taverny nebo přímo ulice. Tato místa „divoké“ prostituce nebyla regulována a fungovala jako konkurence oficiálních nevěstinců. Už ve středověku existovali pasáci, kteří na své „zboží“ dohlíželi.
Prostitutkám ale hrozily tresty, běžně byly vystavovány na pranýři nebo se cejchovaly. Co se bezpečí týče, nejlépe na tom byly nevěstky žijící přímo v nevěstincích. „Nejhorší byla situace žen otročících ve spárech pasáků, které se pohybovaly po ulicích, krčmách, pivnicích a na jiných veřejných místech,“ informuje Milena Lenderová.
Farář „prasák“
Mimo pasáků se mezi provozovateli vyskytovali také umělci, a dokonce klerici nižšího a vyššího svěcení, působící v různých církevních institucích a funkcích. „Staletí přežila pověst Ludvíka Kojaty, faráře z kostela sv. Jana v osadě Podskalí, hazardního hráče a opilce, kterého honili biřici často po nocích polonahého po Praze. Vydělával na čtyřech, šesti, a někdy i osmi prostitutkách, které držel ve svém domě pod klášterem sv. Kateřiny, kousek od I. P. Pavlova. Po zásazích církevních představitelů přišel sice o faru, ale zůstal trvale vyšehradským kanovníkem,“ dodává Milena Lenderová.
