„To, co dnes vnímáme jako symbol, žádný symbol není. Je to hluboký razantní zásah do vědomí národa, o který se Jan Zajíc pokusil. Nikoliv jako symbol národní vzpoury, ale projev osobní svobody vzít si život,“ řekla Radoměřská. „A to v kontrastu té tehdejší nesvobody bylo velice burcující a myslím, že tento apel může být burcující do dneška,“ dodala.
Podle Radoměřské je připomínání si činu Zajíce dodnes důležité, protože lidská svoboda je nedělitelná jak v místě, tak v čase. A to, že máme dnes svobodu, se může podle ní změnit.
Když nezabrala hladovka, škrtl sirkou
Zajíc studoval průmyslovou školu v Šumperku. Silně prožíval události pražského jara, srpnová okupace i lednové sebeupálení Jana Palacha ho velmi zasáhly. Účastnil se protestní hladovky v Praze i Palachova pohřbu. Postupně v něm pak uzrála myšlenka, že bude pochodní číslo dva. Ačkoliv o svém záměru mluvil, nikdo mu v něm nedokázal zabránit, rodina o jeho plánu nevěděla.
V den 21. výročí komunistického puče se v průchodu domu číslo 39 polil hořlavinou a zapálil. Chtěl vyběhnout na Václavské náměstí, to se mu ale nepodařilo a zemřel uvnitř domu. U domu číslo 39 lidé nainstalovali dočasnou pamětní desku, u které dnes jeho památku politici uctili.
Památce Jana Zajíce se přišli poklonit zástupci Prahy i Senátu České republiky. (2021) Veronika Foltová
