Ačkoliv legendy, kterých kolem svetce není málo, líčí Jana Nepomuckého jako kněze, který odmítal králi prozradit zpovědní tajemství královny nebo který byl dokonce jejím tajným milencem, skutečnosti, které stály za jeho skonem, jsou vpravdě jiné. Jan Nepomucký byl vikářem českého arcibiskupa Jana z Jenštejna, který byl v nesmiřitelném sporu s tehdejším českým králem Václavem IV.
Zloba z jedné z mnoha rozepří, které mezi sebou panovník a arcibiskup vedly, dopadla jednoho dne právě na Jana Nepomuckého. Toho dal král, spolu s dalšími přívrženci arcibiskupa, věznit a mučit.
„Nešťastníci byli vytahováni na kladce za ruce svázané na zádech ke stropu mučírny. Pak byli páleni pochodněmi na bocích, až jim naskočili puchýře. Jan z Pomuka byl navíc trýzněn palečnicemi, nástrojem k drcení prstů na rukou a nohou,“ uvádí historik Jiří Spěváček v životopisu Václava IV. Silně ovíněný král se měl dokonce na mučení, které nejvíce odnesl právě Nepomucký, podílet, než seznal, že to s mírou brutality přehnal.
Nepomucký mučení nepřežil. „Na králův rozkaz byl svázán do kozelce a svržen z kamenného mostu do Vltavy. Vražedný akt byl tak uzavřen 20. března 1393 okolo deváté hodiny večer,“ uvádí historik. Vhozen do vody měl být zhruba vprostředku řečiště. Ono místo dodnes upomíná ozdobná mřížka vsazená do zábradlí mostu, která se nachází nedaleko osmého z patnácti mostních pilířů, na kterém se nachází i přímo socha mučedníka.
Na Karlově mostě stojí bronzová barokní socha Jana Nepomuckého už 340 let. David Zima
Barokní světec
Postupem let se legendy o ctnostném Janu Nepomuckém šířila nejen napříč Čechy, ale i za jejich hranicemi. Už během 17.sStoletí byl dle historika Víta Vlnase de facto „neoficiálním světcem“, jehož obrazy visely v kostelech, a jehož ostatky byly uloženy v místě nejvýsostnějším – v chrámu sv. Víta. A jelikož se České království nacházelo od dob husitství v určitém náboženském rozkolu, arcibiskupové i papeži potřebovali pro Čechy ideálního katolického světce, který by jim pomohl v tzv. rekatolizaci. Tím se stal Nepomucký.
„Vlnu zájmu o domnělého zpovědníka přineslo údajné třísté výročí jeho smrti v roce 1683,“ uvádí historik Vít Vlnas v knize Jan Nepomucký: Česká legenda s tím, že v té době se soudilo, že Nepomucký byl umučen „už“ v roce 1383, a ne o 10 let později. Velký přínos ve „svatojánském kultu“ měl podle něj tehdejší císař Leopold I., který prakticky zahájil proces Janova svatořečení, které bylo dokonáno až roku 1729.
Svatý Jan na mostě
Jenže ještě, než k němu došlo, ocitla se socha Jana Nepomuckého na Karlově mostě. A je dle Vlnasových slov „nejslavnější svatojánskou sochou vůbec.“ Historik umění František Dvořák ji ve svých 20 zastavení: Po Karlově mostě, vyzdvihuje coby „nejslavnější sochařské dílo Karlova mostu“ vůbec. Na svědomí ji má spišský řezbář a sochař Jan Brokoff, slavný otec ještě slavnějších synů Michala Jana Josefa a hlavně především Ferdinanda Maxmiliána.
Nešlo ale o první sochu Nepomuckého na Karlově mostě. Dříve místo ní stávala dřevěná, později hliněná socha, což už samo o sobě svědčí o tom, jaké vážnosti se Nepomucký v českém prostředí těšil. Až Brokoff vytvořil bronzový předobraz sochařských zpodobnění světce, která se během baroka začala objevovat po českých vesnicích. „Nebylo snad barokního sochaře, který by alespoň jednou v životě nevytvořil z kamene či dřeva důvěrně známou postavu v kanovnické rochetě,“ konstatuje Vlnas.
Zatímco všechny ostatní sochy na Karlově mostě jsou z kamene, ta Nepomuckého, která byla umístěna jako historicky čtvrtá v pořadí, byla odlita v Norimberku z bronzu. Proč až v Německu? „V Praze nebyla ani v polovině 17. století litecká dílna,“ poukazuje Dvořák.
Byl to mimo jiné také její neobvyklý materiál, jenž se stal středobodem vášnivých debat, kdy se rokovalo, zda má socha na mostě zůstat, protože „nevyhovovala estetice 19. století. Tehdejší horlivci romantismu by nejraději nahradili všechny barokní sochy novými díly.“ Některé originální sochy byly vskutku z Karlova mostu sejmuty a nahrazeny novějšími. Ne tak Jan Nepomucký, k jehož vzniku se traduje jeden z mnoha „zázraků“, které jsou světci připisovány.
Trest shůry
Bronzovou sochu v Norimberku odléval podle Brokoffova modelu litec Volf Jeroným Herold. „Práce se povedla, když tu prý přišel za Heroldem nějaký známý a ptal se, co je to za panáka,“ uvádí Vít Vlnas. „To jsem udělal, opáčil luterán Herold, papežence jejich novou modlu.“
„Neuctivá řeč se Janu Nepomuckému vůbec nelíbila, takže zázračně uvolnil těžký železný hák u stropu slévárny a ten plnou vahou padl na nešťastného rouhače,“ pokračuje přední odborník na český novověk. „Herold se prý dlouho zmítal mezi životem a smrtí, paže i s ramenem mu téměř ochrnuly.“ Jak už to u „zázraků“ bývá obvyklé, i sám historik upozorňuje, že se jedná jen o legendu a není tudíž zaručeno, že se tak doopravdy stalo. Tím spíše, že Herold sochu zdárně a bez problémů dokončil a žil ještě dalších 10 let.
Půlroční práce
Brokoff na soše pracoval na přelomu let 1682 a 1683. V lednu roku 1683 byla odeslána do Norimberku, kde ji Herold zhruba půl roku odléval a retušoval. V létě téhož roku ji pak odeslal nazpět do Prahy. „V poslední srpnový den jubilejního roku tak mohla být nepomucenská socha slavnostně vztyčena na mostním pilíři,“ uvádí Vlnas. Šlo o zobrazení světce „jako muže mírného pohledu a pasivního trpitelského výrazu. Jeho pláštík přes ramena a biret na hlavě jsou odznaky kanovníků. Palma předznamenává mučednickou slávu, krucifix v náručí charakterizuje Jana jako duchovního, který svým utrpením následoval muka Ukřižovaného.“
Věděli jste, že…
… se sice uvádí, že na Karlově mostě je 30 soch a sousoší, dvě na každém pilíři. Ve skutečnosti je jejich celkový počet ovšem 31. Zapomínat by se nemělo na sochu bájného knížete Bruncvíka, která je umístěná až na hraně pilíře u Kampy, a ne jako ostatní podél mostního zábradlí.
