Člověk si může vytvořit pouto s hadem. Jelikož mají hadi dobrou paměť a pamatují si prožitá traumata s lidmi, vytváří se s nimi nejlepší ‚bonding‘ od mláděte. „U hadů je důležité nedělat hlasité rány, ani do terária omylem něčím vrážet. To vždy hada vyděsí,“ radí pro Blesk Věra Přibylová, která již čtyřicet let pracuje jako vedoucí záchranné stanice pro divoká a exotická zvířata.
Terárium nepatři ani do místnosti, kde se prudce střídají světla. Televize také nepomáhá. Pro hada je tedy nezbytné klidné místo s teráriem dostatečně vysoko, aby na sebe chovatel s hadem viděli. „Lidé mají sklon na zvířata mluvit. U hadů to nevadí, oni vás neslyší,“ směje se Věra a dodává, že kupodivu však celá řada hadů dobře vidí.
Majitel by se měl pohybovat klidně, působit na hada stále stejně, nepoužívat dráždivé voňavky a jednou za čas si brát hada do rukou nebo za krk jako parťáka. Když chce odlézt, může ho chovatel buď vrátit do terária, nebo ho nechat plazit se po bytě, ale to pouze v případě, že ho bude mít neustále pod dohledem. Když si had zvykne na vlídné zacházení, má lidi rád. Menším hadům a mláďatům se navíc líbí teplo lidských rukou.
Týrání zvířat
Focení s hady je podle Věry příšernou formou týrání, která se u nás začala objevovat až v poslední době. „V uvozovkách 'chovatelé' postávají v historickém centru města a nabízí turistům možnost vyfotit se s jejich hadem, udělat si selfíčko, což v praxi znamená, že hada musejí mít podchlazeného, aby nebyl moc čiperný a agresivní,“ vysvětluje Věra. Turista si zaplatí, chovatel vyjme hada, položí mu ho kolem ramen, turista si cvakne selfíčko a spokojeně odchází. Jenomže pro hada znamená celý proces obrovský stres.
Dalším problémem jsou chamtiví obchodníci. „Co se týče hadů, strašně se rozmohly velkochovy nebo do slova a do písmene množírny barevných mutací,“ popisuje Věra. Tyto hady poté „chovatelé“ prodávají na internetu kvůli jejich neobvyklému zbarvení. „Začalo to albíny, kteří vypadají zvláštně, protože je had bílý a kresbu, kterou by měl tmavou, má žlutou,“ dodává.
Místo, aby „chovatelé“ drželi hady ve velkých teráriích, umisťují je do plastových boxů. „Mají sto plastových boxů a v nich sto hadů. Zvířata se nemají čím zabavit. Uvnitř mají sotva novinový papír, misku s vodou a zhruba jednou týdně mrtvého potkana, kterého spolknou. Žádné jiné podněty nedostávají,“ kroutí hlavou Věra Přibylová. Cílem množíren je vyšlechtit co nejzajímavější barevné kombinace hadů.
Jenomže neatraktivně zbarvené mutace čeká nejspíše smrt. Věra sice prý nemá tuto informaci potvrzenou, ale doneslo se k ní, že taková mláďata se po vylíhnutí strčí do mrazáku a nechají se zmrznout. Přitom se v dnešní době ukazuje, že zvířata jsou opravdu chytrá. Na hady se však stále zapomíná. „Já mám tři hroznýše a všichni se liší. Každý má jinou osobnost a jeden z nich mně ukázal, jak velmi chytrý dokáže být,“ říká vedoucí záchranné stanice.
Dobrodružství hada Robina
Had Robin se do záchranné stanice dostal před Vánoci, jelikož jeho majitelka zemřela. „Umístila jsem ho do terária, ve kterém se mu nelíbilo,“ vypráví Věra. Když utekl poprvé, zalezl si do knihovny ve vedlejším pokoji, přičemž rozbil hrníček s talířkem a shodil knihy. Poté, co ho Věra našla, vrátila ho zpět do terária. Zhruba čtyři týdny ve svém teráriu setrval, ale poté se mu tlakem podařilo vylomit lištu, která zajišťovala větrací část, a prchnul znovu.
„Věděl, že do knihovny nesmí, protože jsem ho tam našla,“ vzpomíná vedoucí. Nakonec se vydal k želvám. Přes noc se přesunul jinam. Tři neděle strávil v regálu s nádražím, aniž by ho Věra objevila. Měl totiž takové zbarvení, že se mezi nářadím a potřebami jednoduše ztratil. „Až jednoho dne jsem přišla a našla jsem shozenou přepravku na papoušky. Z regálu čouhal ocas. Říkám ‚a už tě mám‘! Vytáhla jsem ho a dala zpátky do terária,“ směje se vedoucí.
Kolega už mezitím pracoval na novém teráriu. Robin však stihl utéct i potřetí. Nešel ani do knihovny, ani do regálu, místo toho se odplížil do další místnosti. Tam se stočil do klubíčka v rohu za vysavačem. Věra ho objevila až po třetím průchodu místností. Po dvou dnech měl konečně hotové nové terárium, kde se mu líbilo a už nehledal únikovou cestu.
Moje terárium, můj hrad!
„Vadí mi, když se hadi chovají v malých prostorách, kde nemají žádné podněty a zakrňuje jim mozek. Neumí si zakřičet jako papoušci. Nejdou po vás hrabat packou jako pes nebo kočka. Dokonce do vás nedrcají jako ta želva. Oni pouze leží stočení a zdánlivě nic nedělají. Ale vůbec to tak není,“ upozorňuje Věra Přibylová. Zda je v teráriu spokojený, pozná u hada chovatel podle toho, že nehledá únikové otvory.
Ale pozor, hadi mají v novém prostředí tendenci „očichat“ si místo. „Každý had, když ho vložíte do nového prostředí, si ho velmi pečlivě zmapuje,“ konstatuje vedoucí záchranné stanice. Nakonec si vybere oblíbená místa, na kterých tráví veškerý čas. „Pakliže ho vidíte několik dní po sobě, jak neustále leze a hledá, přičemž není hladový, má dostatek vody i vzduchu a není přehřátý, tak je jasné, že se mu v teráriu nelíbí, nebo mu něco nevyhovuje,“ dodává Věra Přibylová.
„Prosím, člověče, pomoz!“
Útočiště pro všechna zvířata by velmi potřebovalo novou přestupní stanici pro hady. Pomoci nejen „hadím bezdomovcům“, ale i dalším zvířátkům, může každá dobrá duše na transparentní účet. „Samozřejmě budeme dále potřebovat hodné chovatele, kteří se rozhodnou se nějakého hada ujmout. Nepočítám s tím, že bych do budoucna měla v péči sto hadů. Důležité ale je, aby hadi nekončili v popelnicích či v nevyhovujících teráriích, ale v bezpečném domově,“ dodává Věra Přibylová.
Houbařka Jana Plecháčová natočila souboj užovky obojkové s ropuchou.
