Pražské povstání začalo 5. května ráno v šest hodin. „Je právě sechs hodin,“ ozvalo se česko-německé hlášení z rozhlasu. Pak už se v rozhlase mluvile pouze česky a hrály se zakázané národní písně.
Nacisté nemohli revoluci tolerovat, v Praze se nacházelo 15 tisíc jejich vojáků. Ve 12:33 se poprvé z éteru ozvaly naléhavé výzvy, mnohokrát opakované: „Prosíme českou policii, voláme české vojsko, voláme všechny Čechy na pomoc do Českého rozhlasu. Přijďte co nejdříve!“ Na místo vysílání však dorazilo též 90 „esesmanů“ a začal několikahodinový boj o rozhlas proti československým revolucionářům i lidem z ulice. Povstání trvalo až do 9. května, kdy do Prahy dorazila Rudá armáda.
I přesto, že nějakým „dobromilům“ přijde oslava minulých hrdinů zbytečná ve světle současných ožehavých problémů, je podle ředitele Českého rozhlasu Reného Zavorala nutné neustále si minulost připomínat. „Nejde o polozapomenutou lekci z dějin 20. století. Je to bezprostřední osobitá žitá zkušenost, v mnoha případech rodinná vzpomínka,“ myslí si. Hrdinství našich předků podle něj nastavuje míru, podle které můžeme seřazovat morální a společenské hodnoty.
Některé rány ani čas nezacelí
Na pietním aktu u budovy Českého rozhlasu ve čtvrtek promluvila také paní Ludmila Derflerová (88), jež si události tehdejších dní pamatuje. V době Pražského povstání jí bylo 11 let. „Vybavuje se mi, že tu bojovali o rozhlas a padli,“ vypráví Blesku. Jelikož od narození bydlí na Vinohradech, přímo u sokolovny, slyší ještě dnes výstřely ze zbraní. „Hrozně jsem se bála,“ říká. Ludmila si také vzpomíná na hlášení, že z Balbínovy ulice je volný vchod do budovy. Tudy vtrhly dovnitř jednotky SS. Pamětnice si do budoucnosti přeje, aby byli všichni Češi jednotní.
Podle pražského primátora Zdeňka Hřiba našincům pospolitost a jednota nechybí. „Já si myslím, že naopak ty poslední dvě krize, zejména teď krize uprchlická, jednoznačně ukázaly naši soudržnost,“ myslí si primátor. Podobně, jako jsme při sobě drželi při Pražském povstání, tak jsme schopní se jako národ semknout i během dalších krizí. „Řekl bych, že to je určitě jeden z nejdůležitějších aspektů naší národní povahy,“ dodává Hřib.
Krvavá Ukrajina
„Nikdo z nás nechce, aby se historie opakovala,“ uvedl velvyslanec Slovenska v Praze Rastislav Káčer. Horory druhé světové války, holocaustu a komunistické totality musí být připomínány. „Přeci jen jsme se v něčem poučili. Mnichovská zrada se neopakovala,“ dodal velvyslanec. Slováci i Češi se totiž významným způsobem postavili za Ukrajince, kteří už dva měsíce čelí ruské agresi a válečným zločinům. Jedním takovým byl masakr civilistů v obci Buče.
„Události kolem Českého rozhlasu nám také dávají ještě jednu zprávu. Tou zprávou je, že slovo je zbraň. To platilo nejen v roce 1945, ale ještě více a silněji to platí dnes,“ pronesl předseda Senátu PČR Miloš Vystrčil. Byla to právě slova z éteru, která vyvolala odpor desetitisíců obyvatel Prahy proti nacismu, fašismu a útlaku.
Podle Vystrčila je síla slova vidět, když mluví ukrajinský prezident Zelenskyj a žádá ostatní země o pomoc v boji za územní celistvost a suverenitu své země. „To, že slovo je zbraň, je také cítit, když slyšíme dezinformace, když někdo vyslovuje bláboly o tom, že neví, zda fotografie zastřelených civilistů v Buči jsou ty pravdivé,“ poznamenal šéf Senátu, který Ukrajinu i obec Buča navštívil a viděl důsledky ruské agrese. Podle Vystrčila je potřeba, aby lidé slova správně používali a aby pravda zvítězila.
Slavnostní pokládání věnců při pietním aktu u příležitosti 77. výročí Pražského povstání Jan Dařílek
