7°C
Čeští hokejisté na něm sehráli památná utkání. Čtyřikrát se dokonce zimní stadion Štvanice stal dějištěm mistrovství světa, z nichž jedno československá reprezentace slavně opanovala. Dnes po stadionu není ani památky, byť si jej i mnohé mladší generace uchovávají v paměti. Srovnán se zemí byl roku 2011. Nás však zajímá datum z opačného konce jeho historie. Na den přesně se na jeho umělém ledě uskutečnilo před 90 lety první hokejové klání.
Hoši z kolébky hokeje
Psal se rok 1931 a „kanadský hockey“, jak se tehdy sport nazýval, získával v Československu na oblibě. Jiří Stránský a Kamil Ondroušek v Historii československého a českého hokeje 1908-1999 k tomu datu uvádí, že už tou dobou se na území naší republiky nacházelo 45 hokejových klubů.
„Lední hokej začínal mít stále více ráz masového sportu a stále více přibývalo specialistů, kteří v hokeji našli svůj sport číslo jedna,“ uvádí autoři. Jenže se hrával za přírodních podmínek, tedy na zamrzlých plochách, k nimž se dodtečně třeba přistavili tribuny. Zatímco jinde v Evropě rostly ve 20. letech zimní stadiony jako houby po dešti, Pražané se toho svého dočkali až zkraje let třicátých.
„Dne 17. ledna 1931 byl na ostrově Štvanice pod Letnou slavnostně otevřen tehdy ještě nezastřešený hokejový stánek s instalovaným umělým osvětlením,“ líčí Ivan Herfurt v knize Hokejová série století. Do Prahy při té příležitosti přiletěl kanadský tým Manitoba University, který sehrál exhibiční utkání s domácím LTC Praha – v té době nejlepším klubem v zemi. Kanaďané byli považování za přeborníky tohoto sportu, který vesměs vypilovali právě oni k dokonalosti. Nepřekvapí, že zápas skončil vítězstvím 2:0 v jejich prospěch.
Obrovská senzace a nashledanou za rok
Diváci československým snaživcům doslova aplaudovali ve stoje. „Dřevěné ochozy praskaly pod náporům davů nedočkavě očekávajících symbolického hosta,“ podotýká Herfurt. Utkání se odehrálo na 3 centimetrech tlusté vrstvě ledu v 18 hodin.
Ještě větší zájem ovšem vzbudil druhý mač, který se ten den zakrátko. Kanadskému týmu se postavila československá reprezentace - tehdejší výkvět našich talentů. Mančaft předčil veškerá očekávání jak u nás, tak i za hranicemi. „V prvním hokejovém mači na naší půdě vysílaném rozhlasem se rozešli oba rivalové po oboustranně vyrovnané hře 0:0. První remíza v kanadsko-evropských stycích byla na světě!“ uvádí Herfurt. Nebývalo totiž zvykem, že by Kanaďané nacházeli sobě rovného, natož v Evropě.
Na větší slávu a lepší časy si ovšem Československo i stadion na Štvanici musely ještě pár let počkat. „Stadion byl pak znovu uzavřen a definitivně se hokejistům otevřel 6. listopadu 1932 zápasem Československa s Francií, aby již o čtvrt roku později hostil stadion, do jehož hlediště se vešlo na deset tisíc diváků, mistrovství světa,“ líčí Ondroušek se Stránským s dovětkem, že právě toto mistrovství, kvůli kterému se do Prahy sjížděly davy z celé republiky, stálo za možná nejmohutnějším impulzem pro rozvoj hokeje u nás.
Mistři!
Česchoslováci jej tehdy za mohutné podpory diváků neopanovali. Nad jejich síly – jak jinak – byla tehdy Kanada. I tak se Štvanice stala dějištěm toho, kterak vůbec podruhé v historii byla československým reprezentantům věnovaná bronzová medaile za 3. místo v turnaji.
Jak již bylo řečeno, mistrovství se na Štvanici konalo celkem čtyřikrát – v letech 1933, 1938, 1947 a 1959. Medailovou radost jsme si užili pokaždé, ale pouze jednou se na zdejším kluzišti udílela trofej pro mistry světa domácí reprezentaci.
Stalo se tak na předposledním mistrovství v roce 1947, kdy byli Čechoslováci pro neúčast Kanady favority. Jelikož se jednalo o první mistrovství po druhé světové válce, zájem byl enormní! Herfurt zmiňuje, že třeba naše předposlední utkání turnaje, které jsme absolvovali se Švédskem, sledovalo v přeplněném štvanickém hledišti 13 tisíc diváků!
„Včetně prezidenta a Beneše a ministrů,“ podotýká. 13 tisíc – jen pro představu, taková je nynější kapacita hokejové Tipsport Areny v Holešovicích, která vznikla o 30 let později než Štvanice. I přes prohru se Švédy tehdy Čechoslováci dokráčeli k historicky prvnímu světovému prvenství.
Srdečné pozdravy z Vídně
„A radovala se i Vídeň, a to nejen ze zisku bronzových medailí. Do hlavního města bývalé mohutné monarchie putovaly vagóny potravin na znamení vděčnosti,“ líčí Herfurt. Proč to?
Rakušané obecně nebyli nikdy velcí favorité takovýchto turnajů. Ani rok 1947 nebyl výjimkou, byť se jim pražské mistrovství náramně povedlo. K vytoužené medaili jim však scházel krůček. Čechoslováci museli v úplně posledním turnajovém klání zdolat Američany, což se jim výsledkem 6:1 podařilo. Američané tak již nemohli předskočit Rakušany, pro které to tehdy byl historicky druhý a zároveň poslední cenný kov v historii.
První »živák«
Zdaleka nejen konanými mistrovstvími světa byla Štvanice pro Prahu, ale i pro celou republiku důležitá. Dne 11. února 1955 totiž televizní záběry pořízené při utkání LTC Praha se švédským klubem Leksands IF byly vůbec první, které se do československých domácností vysílaly živě!
Soumrak
Tím však pomyslné výsluní zimního stadionu na patrně nejznámějším pražském ostrově končí. Ve 2. polovině 20. století se jeho význam začal umenšovat, jak po celé republice vznikaly nové a modernější stadiony, namátkou třeba ten zmiňovaný v Holešovicích. Budova, jejímž architektem je Josef Fuchs, známější svým Veletržním palácem opodál, pozvolna chátrala, a více než sportovní, měla význam pro volnočasové aktivity Pražanů, kteří sem chodili bruslit. Ještě na přelomu 20. a 21. století zde také trénovali hokej žáčci.
Zub času a liknavost úřadů však byly neoblomné a nechaly stavbu, která se roku 2000 stala kulturní památkou, v podstatě napospas. Poslední hřebík do rakve přitloukla srpnová povodeň v roce 2002, která jeden čas totálně ochromila Prahu. Opakovaný posudek z roku 2011 uvedl, že spíše než opravit je vhodnější stavbu zbourat, a tak ji magistrát, jenž stadion vlastnil, pod tehdejším vedením koalice ODS a ČSSD v čele s primátorem Bohuslavem Svobodou (ODS) nechal zdemolovat.
