8°C
Starostou Nebušic se Viktor Komárek stal v roce 2014 po dlouholetém podnikání v oblasti informačních technologií. Jeho kancelář se nachází v 1. patře radnice - barevné panelové železobetonové stavby uprostřed vilkové zástavy. „Bohužel, moc důstojný sám o sobě není,“ krčí starosta rameny. Úřad se o budovu dělí s několika byty, poštou, městskou policií nebo pneuservisem a jakýkoliv hluk se budovou rozléhá, takže prý moc klidu na práci nemá. Zároveň však neopomene dodat, že „úřady naštěstí nejsou o vzhledu, ale o lidech.“
Krok vstříc současnosti
Kancelář podědil po svém předchůdci Liboru Přerostovi, který v Nebušicích úřadoval coby neuvolněný starosta. „Z radniční kanceláře tak pracoval minimálně, proto když jsem v roce 2014 nastupoval, byla kancelář zařízena velmi stroze a zastarale. Počítač měl ještě Windows XP, takže když jsem 10 minut čekal, jestli naskočí nebo ne, došlo mi, že jako první na řadu musí přijít modernizace techniky,“ vzpomíná Komárek.
Kancelář zařizoval zhruba půl roku, než byl s výsledkem spokojený. „Ještě jako původní osvětlení tady byly trojbarevné zářivky,“ vybavuje si. „Po nějaké době jsme je ale v celém úřadu museli vyměnit za LED světla, která jsou mnohem citlivější a příjemnější, a člověk hned nemá pocit, jako by žil o nějakých 30 nebo 40 let zpátky,“ usmívá se nad jedinou stavební úpravou, která v radnici proběhla od doby jeho nástupu do funkce.
Ani kus místečka nazmar
Při vstupu dovnitř hned zaujme velikost kanceláře. A výzdoba. Jedná se o nevelikou obdélníkovou místnost s nezbytným nábytkem v podobě konferenčního a pracovního stolu a skříněmi, přičemž zdi po obvodu zdobí jedna vedle druhé buď fotografie nebo obrazy. „Uvykl jsem si na to, že pracovat se musí v místě, kde se člověk cítí dobře a kde je útulno,“ uvádí k tomu.
„Nedovedl bych si představit, že bych v kanceláři neměl fotografie svých dětí, nebo květiny. Ale dispozice kanceláře nenapomáhají tomu, abych těch květin měl více,“ vysvětluje starosta ke květinami osázenému okennímu parapetu. Ten si do kanceláře nechal instalovat jako jednu z mála „vymožeností“, aby měl zeleň kam umístit na sluníčko. „Když jsem podnikal, měl jsem krásnou slunnou kancelář. Teď mám jen jedno okno v podhledu a musím s ním vyjít,“ usmívá se Komárek.
Prezident, pamětnice a šampioni
Výzdoba kanceláře do značné míry odráží Komárkův charakter a především jeho záliby. Orientaci v čase starostovi pomáhají udržet nástěnné hodiny v podobě tachometru motorky. Na skříni má vystaveny keramické mísy, které mu vyrobila manželka, a zdi mu také krášlí dvě grafiky od jeho oblíbeného malíře Tomáše Bíma. „Vyzařuje z nich klid, taková odpočinková naivita, která to tu uvolňuje,“ myslí si starosta.
Hned vedle nich má vystavenou zarámovanou fotografii Václava Havla. „To je jediný český prezident, kterého si vážím. Republice získal velikou prestiž v zahraničí i přesto, že se stal prezidentem v nelehké době,“ uvádí k tomu starosta. A jelikož se dlouhá léta angažoval také v dostihovém sportu, nepřekvapí, že podstatnou část obrazové výzdoby kanceláře představují malované obrazy a fotografie koní.
„Jsou obrovskou částí mého života, kterou si rád připomínám,“ říká a hned ukazuje na jednu konkrétní fotografii, jejíž aktér bude příznivcům dostihových sportů více než povědomý. „To je Chalco,“ představuje statného valacha starosta, který je na fotografii také zvěčněn. „V roce 2001 se nám s ním podařilo zvítězit ve Velké pardubické.“ Jeho stáj v roce 1997 reprezentoval také na Velké pardubické Vronský, s nímž tehdy triumfoval slavný žokej Josef Váňa.
Toho sice starosta vystaveného nemá, jeho nepřítomnost mu však vynahradila dcera. Svůj výtvarný talent zúročila při malbě skupinového portrétu více koňů, který má starosta vystavený hned u svého pracovního stolu. Kromě Chalca a Vronského jsou na něm namalovaní také známí Taro nebo Garibaldi.
A též má ve své kanceláři vystavenou ročenku z místní školy, kterou mu daroval místostarosta Kralup nad Vltavou Libor Lesák (ODS). „Ukázalo se, že jeho tatínek na nebušické základní škole vyučoval a tuto fotografii měl doma. Našim dnes již ctihodným dámám jsme ji ukázali a skutečně se tam poznaly. Byla to dojemná chvíle,“ uzavírá Komárek.
