14°C
Kaplani jsou na Bulovce jako zaměstnanci nemocnice, která tuto duchovní péči zavedla v roce 2009, celkem čtyři. Každý z nich má podle Jana Koloucha přidělena jednotlivá nemocniční oddělení, kam za pacienty dochází. V nemocničním areálu se pohybují jak ve všední dny, tak i o víkendech, v případně urgentních požadavků ze strany pacientů i nad rámec „běžné služby,“ jak prozradila Pavla Kokaislová.
Každodenní agenda
Jejich nejčastější náplní práce je přirozeně docházení za pacienty, věnují se však i nemocničnímu personálu. „Na prvním místě je samozřejmě pacient a podpora zdravotnického personálu,“ líčí Kolouch s tím, že i lékaři a sestry bývají vystaveni náročnému stresu. Jak těžká je tato práce právě pro duchovní, kteří se dennodenně pohybují v prostředí, ve kterém se rozhoduje o životě, zdraví a smrti?
„Slovy mé předchůdkyně, když člověk do nemocnice přijde, otevře knihu, kterou potom při odchodu zase zavře,“ vysvětluje Kolouch. „I když člověk myslí na pacienty neustále, není možné se jimi ustavičně zaobírat, takže máme své návyky, jak dodržovat vlastní psychohygienu, což je pro toto povolání velice důležité. Je totiž pravda, že mi péče o nemocné bere mnoho sil, ale je zapotřebí říci, že mi i mnoho dává.“
Boj proti předsudkům
„Když přijde nemocniční kaplan například mezi onkologicky nemocné pacienty, svádí to k předsudkům, že jdeme poskytnout tzv. poslední pomazání. Tak to ale vůbec není,“ vysvětluje Kolouch. „Ani tak, že bychom jim v mezních životní situacích nabízeli příklon k víře. Vedle svátostné činnosti jde opravdu o poskytnutí lidské blízkosti, porozumění. Spíše se snažíme pacienty motivovat,“ říká s tím, že už takto bez problémů hovořil s hospitalizovanými lidmi bez vyznání, zrovna tak i s muslimy a židy.
„Nejčastěji hovoříme třeba o rodině, o tom co pacient hledá nebo o jeho vzpomínkách. Většinou se pak sami při rozhovorech řídí tím, co jim leží na srdci,“ líčí Kokaislová, podle které je to zpravidla pacient, kdo určuje hlavní linii konverzace, a kaplani jim především naslouchají. Týdně prý kaplani jednotlivě hovoří zhruba se 40 pacienty. Doba takových rozhovorů se různí od patnácti minut až po jednu a půl hodiny.
Optimističtější svět
Kaplani jsou pacientům k dispozici pochopitelně bezplatně. Podle Kokaislové se o této službě dovídají buď od sestřiček, na přímý požadavek pacienta, nebo při pravidelné návštěvě oddělení. Právě to je případ Lenky C. (33), která se na Bulovce léčí se vzácným zhoubným nádorem na lopatce.
„Abych se přiznala, vůbec jsem nevěděla, že tato služba existuje,“ vrací se v paměti do prvních dnů hospitalizace, kdy k této službě byla spíše skeptická. „Když jsem ale pana kaplana zahlédla, jak se baví s pacienty, a že jeho společnost vyhledávají, byl mi sympatický. Takže jsem jej také oslovila a jsem za to ráda,“ cení si přístupu duchovních navzdory tomu, že sama není věřící.
„Od té doby, co s panem kaplanem porozprávím, nemám už takový strach z toho, co mne čeká. Černé myšlenky jsou pryč a myslím více optimisticky,“ vysvětlila Lenka, která se od doktorů před časem dozvěděla nepříliš příznivou diagnózu. „Sami lékaři nevěděli, jak to se mnou dopadne, takže se mi hlavou pochopitelně nehonilo nic hezkého. Teď už ale věřím v to, že to zvládnu,“ říká maminka dvou dětí.
Nemocniční kaple
Stejně jako všude jinde, i v nemocniční kapli probíhají mše svaté a bohoslužba. Po předchozí domluvě zde mohou zaměstnanci i pacienti hovořit s kaplanem. „Dbal jsem na to, aby tým kaplanů byl ekumenický, tedy aby zde působili příslušníci více církví a aby v něm byli zastoupeni jak muži, tak i ženy,“ vysvětluje Kolouch, který je zároveň koordinátorem duchovní péče.
Na Bulovce tak kromě duchovních Římskokatolické církve působí ještě farářka Českobratrské církve evangelické. Duchovní služba a tým kaplanů je zastoupen více církvemi, a proto zde může proběhnout, při významnějších událostech, i společná ekumenická bohoslužba. Rozdíly, které jsou ve svátostné činnosti, se při rozhovorech s pacienty smazávají, lidský přístup je ke všem stejný.
