7°C
Obdobných laboratoří, jako je ta v Národním technickém muzeu, je v Praze jako šafránu. Fungují ještě v Národní galerii, Vysoké škole chemicko-technologické, Akademii výtvarných umění, kriminalistickém ústavu, Národním muzeu a u památkářů. Několik dalších se pak nachází za hranicemi metropole.
Laboratorní pracoviště v technickém muzeu vzniklo v rámci rozsáhlé rekonstrukce, která proběhla zhruba před 10 lety. Vedoucí Ivana Kopecká celé místo zařídila kompletně od nuly. Instituce má celou řadu materiálů, které se uchovávají, vystavují a restaurují. Kromě spousty dalších jde například o umělecký a historický tisk, sbírky stavebních plánů, historické mapy či glóby.
„Usilujeme zde o co nejdelší uchování exponátů a sbírek v dobré kondici pro naše následovníky. Staráme se také o podmínky v depozitářích, které máme mimo Prahu v Čelákovicích. Ty jsou na světové úrovni,“ uvedla Ivana Kopecká, podle které se při podmínkách pro exponáty řeší hlavně vlhkost, teplota nebo osvit, ale také kontakt s hmyzem či dalšími biologickými vlivy. Například staré „daguerrotypie“, tedy jakési první fotografie pojmenované po vynálezci jménem Louis Daguerre, se dokonce konzervují pod dusíkovou atmosférou. Do depozitářů musí vše přijít v naprosté čistotě.
Povodně byly pohroma
Ničivé povodně roku 2002 se kromě spousty dalších míst nevyhnuly ani Národnímu technickému muzeu. Tou dobou totiž měla instituce archiv v karlínské Invalidovně, kterou ničivá velká voda zasáhla výrazně. „Většinu věcí se podařilo vysušit, vše bylo zamražené a při rozmražování se přefotily fotografie. Asi 90 procent archivu se podařilo zachránit,“ sdělila Ivana Kopecká.
Jak se na artefaktech „vyřádí“ světlo?
Vystavované exempláře je zapotřebí velice pečlivě sledovat co do takzvaného „osvitu“. Ten se totiž na předmětech podle odbornice sčítá. Vyjde tak například nastejno, pokud na citlivou věc svítí dvě hodiny prudké světlo, nebo na něj po dobu týdne působí mírný osvit. Materiál si navíc už nikdy od takového osvícení „neodpočine“, dopady jeho účinku jsou již nezvratné.
„Podle tohoto sledování se odvíjí, do jakých podmínek a na jak dlouho daný předmět zapůjčíme. Předmět například vystavíme na rok a pak víme, že dalších 5 let bude zavřen v depozitáři a nikam ho nepustíme,“ vysvětlila Ivana Kopecká.
Odhalování vrstev
Pomocí mikroskopů, spektrometrů a dalších přístrojů lze v laboratoři Národního technického muzea dělat vysoce propracované rozbory toho, z čeho se daný předmět skládá. Drobný vzorek o velikosti zrnka máku se zafixuje mezi dvě průhledné strany syntetické pryskyřice, obrousí se na kotouči pomocí brusného papíru, aby se odhalily jednotlivé vrstvy, a průzkum může začít.
„Restaurátoři po nás většinou chtějí zjistit, z kolika barevných vrstev nátěru nebo malby se materiál skládá. Další otázkou je, z čeho ty vrstvy jsou,“ uvedla Ivana Kopecká. K tomuto zjišťování slouží laserové a infračervené spektrometry a mikroskopy, které vzorky osvěcují bílým a UV světlem.
Díky těmto propracovaným způsobům odhalování materiálů je dokonce možné zjistit, pokud se nějaký předmět vydává za starší a tím pádem jde o falzifikát. „Například můžeme odhalit, že na předmětu je krásný modrý ultramarín, nikoliv pruská modř, která je taky hezká, ale asi o 300 až 400 let mladší. Artefakt by tedy nemohl být gotický, takže buď bychom měřili špatně, nebo jde o falsum, které vzniklo později,“ dodala Ivana Kopecká k rozmanité práci v muzejní laboratoři.
