K soudu tento týden dorazila Tereza N., která s Pavlem K. žila, loni se dokonce plánovali vzít. Původně se měli brát na konci května, tedy zhruba měsíc před tragickou nehodou, svatba se ale odložila až na říjen. Vše již bylo přichystáno, měla vybrané šaty nebo prstýnky, k obřadu ale nikdy nedošlo - její nastávající zahynul při nehodě, když se spolu s kolegy vracel z Prahy zpět na Ostravsko.
Vypovídat o jejích vztahu a následcích nehody pro ni vůbec nebylo jednoduché, během čtvrteční výpovědi u Obvodního soudu pro Prahu 4 byla hodně rozrušená. Uvedla, že nevěří, že najde podobného partnera, jako byl Pavol. „Rozuměli jsme si, respektovali jsme se, byli jsme k sobě upřímní,“ řekla. Po jeho smrti má prý pocit, že ji nic v životě nebaví, a stále hledá něco, co ji z následků ztráty partnera, se kterým v té době žila už dva a půl roku ve společné domácnosti, dostane. „Jediné, co mě drží nad vodou, je vědomí, že tedy pořád se mnou je,“ řekla.
Sama si teď musí poradit s placením nájmu, dokonce si musela vzít i hypotéku. Mluvila také o přístupu obžalované Jitky R. k celému případu. „Je mi líto, že tu dneska není. Měla by si to vyslechnout, aby viděla, co to pro nás znamená,“ řekla Tereza. Od řidičky sice dostala omluvný dopis, ale podle jejích slov ji naštvalo, že byl totožný s dopisem, který dostala matka zemřelého Pavla. „Mohla se vcítit do té situace, projevit trochu více lítosti. Dopisy byly totožné," poznamenala.
„Přišla jsem o to nejcennější“
Hodně emotivní byla i výpověď matky, soudkyně několikrát do protokolu uvedla, že svědkyně je rozrušená a pláče. Mluvila o tom, že Pavol K. byl úžasný syn, na kterého se mohla kdykoliv obrátit. „Přišla jsem o všechno, o to nejcennější, co jsem měla,“ řekla.
Sama před několika lety přišla o manžela a těšila se na vnoučata. „Já jsem byla neskutečně šťastná, život mi začal dávat trochu smysl,“ vyprávěla s pláčem. U soudu také popsala, jak se na jejím psychickém i fyzickém stavu smrt syna podepsala. Velkou oporou ve velmi těžké době jí prý byla rodina. „Kdyby nebyli se mnou, nevím, jak by to skončilo. Myšlenky byly všelijaké, že za ním půjdu. Museli mě hlídat celý měsíc,“ vypověděla.
S návratem do práce po letních prázdninách se jí postupně dařilo vrátit se do normálního života, ale situace se zase zhoršila, když si připomínali Pavlovi narozeniny a také když případ začal řešit soud a objevil se v médiích. „Jak jsem ho viděla znovu v televizi, hned jsem se zhroutila," svěřila se. Podle svých slov pak musela brát antidepresiva. „Pan doktor říkal, že můžu být ráda, že jsem to přežila,“ dodala s pláčem.
Dopis bez emocí
U soudu také řekla, že si chce hlavně počkat na trest ženy, která jejího syna zabila. „Divím se, že tady není, aby mi do očí řekla, jak ji to mrzí,“ řekla. Také se pozastavila nad tím, že dostala stejný dopis jako Tereza N., sama prý ani neměla sílu ho číst. Když zjistila, že obě ženy dostaly stejný dopis, akorát ji to víc rozčílilo. „Absolutně tam nebyly projevené žádné emoce, nic,“ myslí si o omluvě Jitky R. Matka Pavla K. sotva během výpovědi zvládala své emoce a na konci se celá třásla s pláčem.
Smrt Pavla poznamenala celou rodinu a jejich společná setkání. Sestřenice Pavla K. si prý po smrti Pavlova otce říkala, že rodinu už nic horíšho potkat nemůže. „Když něco takového zažijete, úplně vás přestane bavit život. Když se máme sejít jako rodina, jsme z toho špatní, protože víme, že budeme brečet. Pořád řešíte nějaké kdyby,“ řekla u soudu.
Také se divila, že Jitka R. k soudu nepřišla, aby se rodině podívala do očí. Sama nedokáže pochopit, jak někdo může v takovém stavu opilosti sednout za volant. „Tam mohlo být těch mrtvých mnohem víc,“ myslí si. „Chci, aby byla potrestaná,“ řekla také. Obhájce Jitky R. na to poznamenal, že své klientce sám doporučil, aby k soudu nechodila.
Nehoda v ulici 5. května. Václav Burian
