7°C
„Obejmout! Chci jen obejmout! Chci obejmout!“ odpověděla slečna městskému policistovi. Ten pak popsal celou situaci na Facebooku.
Přečtěte si příběh v celém znění, jak ho Jaroslav, který u městské policie slouží šest let, vylíčil:
Příjemný letní den, sluníčko, teplo. Služba je klidná, nic se neděje… S autohlídkou projíždíme svěřené úseky. Při jednom rutinním průjezdu kolem stanice metra k nám z ničeho nic přibíhá rozrušená mladá žena. Za ní vlají dlouhé vlasy, dlouhé šaty. Zalyká se, sotva popadá dech. Postupně z ní dostáváme, že ji na nástupišti v metru napadl úplně neznámý muž, kterého nikdy v životě neviděla.
Žena vypráví přerývaně, skáče ve svém vyprávění sem tam. Oči se jí zalévají slzami.
Stačíme vyrozumět, že ji na nástupišti v metru napadl jakýsi muž ve věku mezi 25 a 35 lety, s tmavými vlasy a lahví piva v ruce.
Po slovních sexuálních narážkách na její adresu, jejím vymezení se a po jeho opětovném slovním ataku následuje rána pěstí do jejího obličeje a na závěr kopanec. Kolem stojí lidé, kteří dělají, že si ničeho nevšimli. Nahlas zakřičí to první, co se jí dere na jazyk: „Copak mi nikdo nepomůžete?“ Ne, nepomůže. Všichni jsou slepí, hluší, němí. Pro ně se nic nestalo, pro ně se nic neděje. Dokonce od jednoho nedaleko stojícího muže uslyší: „Neřešte to, nestojí to za to.“
Teď tu stojí před námi, lapá po dechu a zmateně se rozhlíží kolem. Útočník prý vyšel z metra ven, někam sem, musí tu někde být.
Procházíme okolí. Na muže mezi 25 a 35 lety s tmavými vlasy a lahví piva v ruce nenatrefíme.
Žena stále stojí u našeho auta. Celá se třese, oči má zavřené a zpod víček se jí řinou slzy. Odmítá zavolat záchranku, nechce na policii. Tak se jen můžeme zeptat: „Co pro vás teď můžeme udělat?“
„Obejmout! Chci jen obejmout! Chci obejmout!“ Přede mnou stojí žena. Ublížená, uplakaná, ponížená. Před chvílí se jí možná zhroutil svět. Svět, ve kterém jí nikdo nemůže ubližovat. Svět, ve kterém ji nikdo nemůže bezdůvodně napadnout. Svět, ve kterém jí vždy někdo podá pomocnou ruku. Tenhle svět už v její mysli nebude nikdy existovat.
Svět kolem ustupuje do pozadí a říkám jí: „Pojďte sem.“ Objímám jí pevně, tisknu ji k sobě, objímám ji jako svoji ženu. A jako svojí ženě jí po chvilce do dlouhých vlasů šeptám: „To bude dobrý, všechno bude dobrý, to zvládnete. Jste silná ženská.“ Žena stále vzlyká, škrábu ji na zádech.
Kolem nás chodí lidé. Celá situace může v jejich očích vypadat všelijak. Možná budu viset někde na internetu. Možná budu někde na YouTube. Co je mi po tom? Je mi to jedno.
Po několika minutách ji pouštím ze svého náručí. Po třech minutách? Po čtyřech minutách? Nevím, je mi to jedno. Na prsou mám mokrou skvrnu od jejích slz. Co je mi po tom? Je mi to jedno.
