„V roce 1981 nabídl tehdejší národní výbor matce jedné ze stěžovatelek odkoupení pozemků. Ta s tím nesouhlasila. Přesto obec na nich vybudovala školu. Dcera se ale náhrady začala domáhat až po lhůtě,“ nastínila jeden z problematických případů mluvčí veřejného ochránce práv Iva Hrazdílová.
Některé restituce přitom mohou vést i k novým křivdám. „V roce 2000 si manželé koupili pozemky a u pozemkového úřadu si přitom ověřili, že na ně není evidován žádný restituční nárok. Po 18 letech, co jsou zapsáni v katastru, podali restituenti návrh na jejich vklad do svého vlastnictví,“ přidal další z případů právník ombudsmanky David Vávra.
Nejhorší je Praha, Středočeský a Jihomoravský kraj
Obdobných případů je několik set. „Všechny se týkají Jihomoravského kraje, Středočeského kraje a Prahy. Velmi častým problémem je, že lidé žádají o navrácení zemědělských pozemků, které již dávno zemědělskou půdou nejsou. Stojí na nich například družstevní domy. Jiné vhodné pozemky přitom stát k dispozici nemá,“ vysvětlil zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček.
„Ukončit restituce by bylo velmi záhodné, 100 % náprava není možná. Společenskému klimatu to nepřispívá. Tak jak přistoupila Česká republika k restitucím, nemá obdobu nikde ve světě. Nikde se nevracely např. domy. Jednou to musí skončit, donekonečna to zatěžuje státní orgány,“ upozorňuje Křeček.
