12°C
Vzpomenete si ještě na pocit, když jste zjistila, že jste vyhrála bronz na olympiádě v roce 1996?
Věděla jsem hned, že je to úspěch. Ale všechno mi spíše došlo až po návratu domů, když mě začali poznávat lidé na ulici.
Zažila jste hvězdnou sportovní kariéru. Který závod byl tím nejemotivnějším?
Vzpomínek ze sportu mám strašně moc, ale určitě nejvíce emotivní závod byl, když se mi podařilo vyhrát mistrovství světa.
Zanedlouho začne zimní olympiáda, kolik naši sportovci získají medailí?
Jako bývalý sportovec nerada dělám prognózy, ale přeji si, aby jich bylo co nejvíce. Vím, že všichni sportovci, kteří tam odjíždí, udělali maximum, aby se co nejlépe připravili. Mám strach, kdyby například Martině Sáblíkové ruply záda, tak hned lidé začnou vykládat, že si tam jela na výlet. To se mi nelíbí. Samozřejmě doufám, že se to nestane a Martina bude v pořádku. Ale je to sport, nejsme roboti, a i stroje se někdy pokazí.
Který zimní sport je podle vás v současné době nejpopulárnější? Biatlon?
Národní sport je určitě hokej, lidé ho sledují, když se daří, i když se nedaří. Je to nejpopulárnější sport. Velmi sledovaná je i extraliga. Biatlon populární je. V současné době závodí generace kvalitních biatlonistů, kteří se dostávají do do desítky, vozí medaile. Věřím, že po této dobré biatlonové generaci budou následovat i další úspěšné generace sportovců a stále se bude na co koukat. Lidé vždy rádi sledují sporty, kde jsme úspěšní. Když běhala na lyžích Katka Neumannová, byl běh u nás obrovsky populární. Teď ne. Z atletiky také byl sledovaný trojskok, hlavně když jsem já skákala.
Máe ráda hokej?
Hokej se mi libí daleko víc než fotbal. Je to rychlejší, padá tam víc gólů. Netvrdím, že sleduji extraligu, ale když jsou zimní olympijské hry, jako nyní, nebo mistrovství světa, tak se dívám.
Ukončila jste v roce 2006 kariéru vrcholového sportovce, na sport jste ale určitě nezanevřela. Jakému sportu jste se pak věnovala?
Sice jsem kariéru oficiálně skončila v roce 2005, ale pak jsem rok ještě závodila a skutečně až v roce 2006 skončila s vrchovým sportem. Od té doby se věnuji procházkám s pejskem (usmívá se). Také jsem se vrátila k prvnímu sportu svého dětství – basketbalu.
Šárka Kašpárková tančí na brněnském plese olympioniků (vzadu uprostřed) Markéta Malá
Basketbal byl úplně prvním sportem, kterému jste se věnovala? Kdy jste s ním začala?
Ano, první. Ve druhé třídě základky jsem začala s basketbalem. Dělaly se nábory ve školách a já jsem rodiče přemluvila, abych mohla chodit se ségrou. Mám o dva a půl roku starší sestru. Jenže po roce jsem na rozdíl od ní nepostoupila a zase začínala s nováčky. Přestalo mě to bavit a začala jsem se věnovat atletice.
Je vám individuální sport bližší než skupinové sporty?
Ano, individuální sport mi skutečně »sedí« lépe. Když to člověk zkazí, zkazí to sobě. Když jsem znovu po letech zase začala hrát basketbal, trvalo mi dlouho si zvyknout. Stále jsem se omlouvala, že jsem to zkazila. Teď chápu, že všichni kazí. Jsem s tím smířená.
Existují nějaké sporty, které vám vyloženě nejdou?
Všechny zimní sporty (usmívá se). A také gymnastika. I když na to, že jsem vysoká, zvládla jsem salta, přemety, i hvězdu, ale necítila jsem tam jistotu. A pak plavání mi taky nejde, voda není můj kamarád.
To znamená, že nejezdíte k moři ani na hory?
Na hory jezdím ráda. Najdu si svoji sjezdovku, kde vypadám aspoň trošku jako lyžař. Lyžování pak prokládám pauzami. Když je hezky, abych si opálila obličej a popovídala si s kamarádkami, se kterými se přes rok nevidím.
Věnujete se také tanci. Dokonce jste soutěžila v roce 2013 ve Stardance. Srovnejte taneční a atletický trénink.
Po trojskokanském atletickém tréninku jsem byla fyzicky víc unavená, ale po tanečním zase psychicky. Musela jsem si zapamatovat kroky a pohyby. Navíc jsem byla zvyklá dělat vše silou jako sportovec a najednou jsem musela být ladná, vznášet se. Jako pro vrcholového sportovce pro mě trénink nebyl těžký, spíš estetická stránka, tu jsem se nenaučila doteď (usmívá se).
Tančíte ještě se svým tehdejším partnerem ze Stardance Janem Tománkem?
Přímo po Stardance bylo vystoupení více. Nyní máme jedno až dvě vystoupení za rok. Ale potkáváme se, naše rodiny si hodně rozumí. Už tehdy jsme si hodně rozuměli. On je stejný ročník jako já, jsme téměř stejně staří. Měla jsem štěstí. I když moc výběr nebyl. Honzu mi přidělili, protože je nejvyšší tanečník v České republice (směje se). Já dělám kondiční trenérku tanečníků i jeho synovi, čili i takto se potkáváme. Je to propletenec, narazíme na sebe v Brně často.
Zmínila jste svou výšku. V atletice je vysoká postava nesporně výhodou, ale vadilo vám třeba v dětství, že »vyčníváte« nad ostatními?
V dětství jsem samozřejmě měla přezdívky jako Eiffelovka, Žirafa, ale nikdy mi to moc nevadilo. Chodila jsem na sportovní školy, kde bylo více čahounů. U tance ale výška bohužel nevýhoda je.
Čemu se v současné době věnujete profesně?
Pracuji na projektu Českého olympijského výboru zaměřeného na děti, který se jmenuje Sazka olympijský víceboj, jsem sportovní manažerkou a mám na starosti moravské školy. Ve volném čase ještě pomáhám s kondiční přípravou mladým basketbalistkám Žabin (brněnská čtvrť – pozn. autorky), a také tanečníkům z taneční školy Kometa Brno.
