„Psychická odolnost nemá nic společného s bezcitností či drsností směrem k ostatním, toho se skutečně netřeba bát,“ poznamenává psycholožka Katarína Szabados. „Doporučení pro výchovu si tentokrát vypůjčím od Eltona Johna: Nejhorší, co můžete udělat pro své dítě, je dát mu všechno,“ cituje slavného zpěváka Marta Boučková. A dodává: „Výchova by měla směrovat k tomu, aby z dětí vyrostli lidé, kteří důvěřují světu, cítí se v něm potřební, neváhají se postavit sami za sebe i za druhé a jsou připraveni se o život svůj i těch druhých „poprat“, tzn. nevzdají to hned při první překážce, protože už poznali sílu vlastního snažení i kvalitu svých schopností.“
„Důvěřujte jim. Nechte je dělat chyby, ze kterých se mohou poučit, nevyčítejte jim je. Dejte jim prostor, ať se věnují tomu, co je baví a v čem jsou dobří. Váš strach o ně by je v tom neměl omezovat. Měli by vědět, že jste tu vždy pro ně. To jim dodá sílu a odvahu,“ radí Lenka Hlavičková.
Kateřina Bělková s tím souhlasí a podotýká: „V dnešní době jsou děti často vnímány jako neschopné bytosti, přitom mají kolikrát originálnější, čistší a jednodušší způsoby řešení než my. Poraďme jim, pokud nás o to požádají, ale řešit vše za ně není ideální. Jako malé řeší většinou malé problémy a na nich se naučí, jak se s nimi vyrovnat. Pokud první zásadní obtíže řeší až v dospělosti, případně až když už je za ně řešit rodiče nemohou, absolutně netuší, co dělat.“
Jak na to prakticky?
Uvedené rady zní dobře, jenže jak to udělat v praxi? „Je dobré, abych jako vychovatel vnášel do života dítěte v rozumné míře i nepohodu. Chodit třeba ven i za špatného počasí, zvládnout nějakou fyzickou výzvu,“ doporučuje Petr Kačena. „Pomůže, pokud děti necháme zdolávat jejich překážky a neřešíme je za ně. Neptat se jich, co mají za úkol do školy, ale počkat, aby samy přišly, když potřebují pomoct. Nestrkat nos do jejich konfliktu se spolužákem, ale dát jim důvěru, že ho dokážou vyřešit. Poslat děti s tátou do hor a nechat je spát pod širákem a uvařit si na ohni. Zažít trochu nepohodlí. To vše přispěje k tomu, že dítě se při prvním setkání s nepohodlím či nepříjemností nesesype,“ radí Szabados.
Podle Dominiky Čechové bychom měli dávat dětem prostor a svobodu, ovšem také jistotu. „Jistotu vztahu, jistotu toho, že jsme tu pro ně – ať jsou hodné, nebo zlobí. Pokud si věříme, můžeme dítě (slovně, pevným držením ruky, objetím) ujistit v tom, že to spolu zvládneme. Pokud máme obavy, můžeme je vyjádřit, ale dodat, že uděláme všechno pro to, aby situace dobře dopadla.“
Kateřina Cajthamlová pak poznamenává: „Pamatujme, že děti mají dvě oči, aby nás pozorovaly, ale ušima jdou teoretické moudré rady většinou jedním tam a druhým ven. Proto hlavně pomozme dětem budovat postoje k sobě i vrstevníkům, ukazujme jim loajalitu ke skupině, moudré vedení i přemýšlení o smyslu činnosti. Důležité není totiž tolik to, co dělá, ale spíš jak a proč. Budeme-li vřelí a laskaví, budou takoví i naši potomci. Jděme jim příkladem, radujme se ze snahy a nehoňme se jen za výsledky.“
VIDEO: Úzkost není deprese. Jak silně může ovlivnit celý organismus?
