* Dá se ztráta blízkého člověka srovnat s nějakým jiným momentem v lidském životě, pokud jde o sílu prožitku?

Smrt je nevratný fakt a musíme ho přijmout, afekt, emoci, kterou přináší, ovšem dokáže ovládnout jen málokdo, zejména tehdy, je-li citové pouto silné. Uvědomění si smrti přináší obvykle „bouři“ vnitřních reakcí, lítost, hořkost, trpkost, možná i výčitky, a protože sídlo těchto pocitů je převážně v mozkovém kmeni, té starší části mozku, velice těžko je lze ovládnout, či dokonce potlačit. Srovnat takový stav lze jen s tělesnou bolestí, které se psychická nejen vyrovná, ale mnohdy je ještě mnohem silnější.

* Co se děje v naší hlavě, těle za předpokladu, že to byl někdo, koho jsme skutečně milovali?

Můžeme to označit jako stav zděšení či paniky. Organismus reaguje stejně jako na silný stres, to znamená, že se především mobilizují hormonální prostředky, adrenalin, noradrenalin, angiotensin, renin a další, což je reakce, kterou se tělo brání jakémukoliv stresu. Tento stav může být velice prudký a může i přetrvávat dlouhou dobu. Záleží vždy na emotivním nastavení jedince. Jsou lidé, které smutek neopouští prakticky nikdy. Smutek prožívají i jako osamělost, trýzeň, nespravedlnost a nechuť k vlastnímu životu. Zde je na místě odborná pomoc.

* Má z odborného hlediska průběh prožívání a přijetí ztráty blízkého nějaký obvyklý „vzorec“, nějaké fáze? Jak probíhají?

Jsme sice uniformě stejní, ale poněkud se lišíme v detailech. Jsou lidé odolnější vůči stresu, naopak jsou i osoby, které vykolejí i mnohem méně náročná situace. Prvotní reakce je sice stejná, rozdíl je však v délce trvání a hloubce prožitku. Od okamžiku fáze překvapení, zděšení se lidé postupně dostávají k buď jakési vnitřní vyrovnanosti, anebo se truchlení prohlubuje a prožívají ho jako opuštění, osamělost, bezmocnost a nespravedlnost. To je může postupně oddělovat od ostatního světa. Lépe jsou na tom obvykle lidé věřící, kteří vnímají smrt jinak a opírají se o vyšší spravedlnost.

* Je rozdíl, pokud blízký člověk odejde nečekaně, náhle, a pokud je např. dlouhodobě těžce nemocen? Je srovnatelná zátěž v podobě čekání na smutný okamžik a na druhé straně šoku, který znamená náhlý odchod?

Smrt je vždy prožívána jako hluboký a pochopitelný smutek, zejména když se jedná o blízkého člověka. Náhlá smrt je krutá především pro okolí. Vím z vlastní zkušenosti, jak těžké bylo překonat stav šoku, když náhle a nečekaně byla sražena na přechodu pro chodce a následkem toho zemřela moje maminka. Týden jsem se pohyboval v jakési horečce a i když jsem se snažil uvažovat racionálně, emoce převládaly. Jsou však jistě situace, kdy vidíme blízkého člověka těžce umírat, odcházet v bolestech a víme, že současná medicína mu není schopna pomoci, pak je přirozené, že mu nejbližší a milované bytosti přejí, aby jeho odchod ze světa byl bez trápení a utrpení skončilo.

* Máte nějaké základní rady, jak tento okamžik, který v životě někdy potká každého z nás, zvládnout?

Nemám. Není žádná šablona, která by se dala aplikovat a zázračně pomohla. V této emotivní sféře jsme každý jiný a lidé citlivější na tom budou vždy hůře. Nepomůže naivní rada, „že to nakonec přebolí“. Jsou situace, že to nepřebolí nikdy. Třeba u smrti dítěte! Jediný účinný mechanismus je racionalizace takového faktu. O věřících jsem už mluvil, ale jsou i možnosti, které významně pomohou, a to tehdy, je-li člověk součástí nějaké skupiny, třeba seniorů, která ho podpoří. Zažil jsem skupinu seniorů, kteří v téhle situaci byli, a přitom dokázali najít nový způsob života, naplnit jej nějakou aktivitou. To významně pomáhá.

* Je člověk v situaci, kdy ztratí někoho blízkého, vůbec schopen myslet i na sebe – uvědomit si třeba, že i truchlení by mělo někdy skončit, že život musí jít časem dál, nejen kvůli blízkým, kteří stále žijí, ale i kvůli sobě samému?

Zde je opět všechno odvislé od osobnostního nastavení. Lépe to přirozeně zvládají lidé racionální, hůře osoby emotivní nebo labilní. Pokud by doba truchlení byla již nejbližším okolím vnímána jako nepřirozená, je na místě pomoc odborníka.

* To bývá časté, že lidé, kteří někoho ztratili, využijí pomoci odborníků. Je ale člověk schopen poznat i sám, že jejich pomoc již potřebuje, že situaci nezvládá?

Ano, v tom je právě problém: přesáhne-li smutek určitou hranici, není už jedinec schopen posoudit svůj stav, dochází nejen k hlubokému smutku, ale i útlumu myšlení a celkovému zpomalení a postupné izolaci. Zde je v každém případě na místě pomoc okolí a tato pomoc by měla být odborná. Nesmyslné je takovému člověku domlouvat, aby nebyl smutný. Zde již bude asi zapotřebí použít medicínské metody, možná antidepresiva, možná i psychoterapii.

* Jaké projevy napovídají, že se situace vymyká z rukou? Co může pozorovat člověk postižený ztrátou sám a co může případně zaznamenat okolí?

Vedle již popisovaných projevů je zde i fakt, že se takový člověk straní ostatních, opouští dříve běžné aktivity a zájmy, uzavírá se do sebe.

* Jaká rizika panují, pokud se se smrtí blízkého nevyrovnáme dostatečně / správně / včas…?

To je už zcela nepochybně třeba obrátit se na odborníka, psychologa nebo psychiatra. Podle hloubky stavu posoudí odborníci nejvhodnější postup a podle toho pak doporučí či nasadí vhodnou terapii.

*  S odchodem blízké osoby také často bývá spojen pocit viny („nevěnoval jsem se mu“, „nevyhověl jsem jeho poslední prosbě“, „zapomněl jsem mu zavolat“, v horších případech „kdybych přišel dřív“, „kdyby nejel autem na mnou naplánovanou schůzku“ atd.). Jak se vyrovnat s tímto pocitem?

Pocit, že člověk mohl, nebo dokonce měl udělat více, má v takových chvílích asi každý.  Souboj s časem obvykle vyhrávají neodkladné úkoly a třeba návštěva starých rodičů se odkládá. A najednou je pozdě. Už nepoložíme otázky, které by nás teď zajímaly…

* Dospělý přece jen má větší schopnost nadhledu nad situací, ale poradíte, jak pomoci vyrovnat se se ztrátou (třeba babičky nebo dědečka) těm nejmenším? Jak se v takové situaci jako dospělý zachovat?

Podle výzkumů si dítě ujasňuje fenomén nevratnosti smrtí až někdy v pěti, šesti letech, do té doby je smrt cosi „pohádkového“. Podle vyzrání dítěte je třeba mu šetrně vysvětlit, co se stalo, a hledat s ním něco pozitivního, co by jej mohlo zaujmout, a postupně vytlačit prožitek ztráty.