24°C
Budovy Podolské vodárny jsou vystavěny v novoklasicistním stylu, uprostřed jsou doplněny 45 metrů vysokou vodárenskou věží. Průčelí budovy zdobí tesané pískovcové sochy, které představují alegorie pro řeku Vltavu a její významné přítoky: Vydru, Otavu, Blanici, Malši, Berounku, Sázavu, Blanici, Želivku, Lužnici a Nežárku. Komplex je jednou z nejvýznamnějších a nejkrásnějších pražských industriálních staveb.
Víc vody pro velkou Prahu
Po vytvoření Československa a spojení pražských měst a předměstí do nového hlavního města bylo potřeba vyřešit problematiku zásobování Prahy pitnou vodou. Káranská vodárna navzdory své novosti do budoucna nestačila, ačkoliv byla dimenzována pro půl milionu konzumentů. Po vytvoření velké Prahy se postupně na rozvod vody napojilo 600 tisíc obyvatel a prognózy mluvily až o dvou milionech budoucích Pražanů. Praha proto přistoupila k plánu na vybudování nové vodárny. Volba padla na oblast Podolí, kde již v této době stály dvě starší vodárny vybudované v 80. letech 19. století. Jedna patřila Praze a druhá Královským Vinohradům. Místo tak bylo dostatečně prověřené pro čerpání pitné vody.
Jedinečná stavba své doby
Začátkem 20. let proběhly v Podolí zkoušky, které prověřily jakost vody a určily, že voda se bude čerpat jak přímo z řeky, tak také ze Schwarzenberského, dnešního Veslařského, ostrova. Mezi lety 1923 až 1929 pak proběhla stavba v té době jedné z největších betonových struktur v celém Československu. Autorem architektonické podoby vodárny, její dnešní podoby vnější i vnitřní, byl prof. arch. Antonín Engel, meziválečný architekt a urbanista. V generálním projektu změnil vnitřek hlavní filtrační haly a navrhl podpůrný systém mohutných oblouků, které dodnes propůjčují vodárně přízvisko „katedrála vody“. V 50. letech byla vodárna zrekonstruována a rozšířena, protože spotřeba vody enormně vzrůstala. Nová část, postavená jižně od stávající části, byla již plně vybavena systémem čiřičů Binar-Bělský, který doplnil stávající systém. Vodárna nicméně nesměla být při rekonstrukci odstavena z provozu, samotná Káranská vodárna by Prahu sama zásobovat nedokázala, takže přestavba trvala bezmála dvacet let. Na jejím konci vodárna získala maximální výkon 2200 l/s. Vodárna sloužila Pražanům od roku 1929 a svůj provoz ukončila po povodních v roce 2002.
Záložní zdroj pro hlavní město
Nyní slouží Podolská vodárna jako záložní zdroj pitné vody pro případ mimořádných událostí. V září 2016 proběhne pravidelný čtvrtletní kontrolní provoz. Cílem je ověřit všechny funkce a stroje, které jsou nutné, kdyby vodárna musela najet na plný provoz. Pokud by k tomu došlo, je schopna dodávat vodu do 48 hodin.
TIP redakce:
Muzeum vodárenství
Součástí vodárny v Podolí je i Muzeum pražského vodárenství. Interiér filtrační stanice je od výstavních prostor oddělen skleněnou stěnou, a tak se návštěvníkům naskytne neuvěřitelný výhled do Engelovy „katedrály“ s filtry. Celá expozice mapuje vývoj pražského vodárenství od prvních soukromých vodovodů z 12. století přes vltavské vodárny renesančního období a vodárenské snahy konce 19. století až po současné zásobování hl. m. Prahy vodou. Více informací na www.pvk.cz.
