Vlastimile, jaké bylo poprvé vyjít do ulic v oblečení, které běžně nosí ženy?
To už je hodně dávno, takže pocity si už úplně přesně nepamatuji, ale pamatuji si, že mi bilo srdce tak, že jsem měl pocit, že to musí být slyšet minimálně na dva kilometry daleko. Další pocit, který se mi vybavuje, bylo to, že to přeci každý vidí, takže pak hned půjde a utrhne mi hlavu. Což se samozřejmě nestalo, a zejména muži jsou v tomto ohledu unikátní ignoranti. Což ostatně vidíme i dnes na ulicích, když nás míjejí zejména páry. Žena si všimne tak 20–30 m od nás, muž si nevšimne ničeho. Takže ona do něj začne nějak drcat a šeptat, a on se pak zmateně rozhlíží kolem dokola s vyděšeným výrazem ve tváři, a stejně si toho nevšimne.
Michaelo, co vám na Vlastimilovi nejvíce imponovalo, když jste se poprvé potkali?
Potkali jsme se spolu nejprve virtuálně, na seznamce a poměrně dlouho jsme si psali, než jsme se sešli osobně. V dopisování mě Vlastík okouzlil svým smyslem pro humor, dodnes si pamatuji na jeden nedělní podvečer, kdy jsem seděla u mobilu a hlasitě se smála. Na první schůzce jsem zjistila, že Vlastík je galantní, zábavný společník, se kterým se cítím hezky. To bylo, a stále je imponující.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jedna z věcí, která mě při pohledu na vás jako stylově oblečený pár napadla, byla, zda mezi sebou soutěžíte, komu to více sluší.
No to vůbec. Snažíme se k sobě co nejvíce sladit, abychom nevypadali jako každý z jiné pohádky. A přece nechcete, aby ten druhý vypadal hůře než vy. Naopak chcete, aby mu to co nejvíce slušelo, aby se cítil hezky, a vy se pak díky tomu také cítíte hezky. Máme štěstí, že jsme se potkali ve spoustě věcí, máme podobný pohled na svět, stejné hodnoty a jeden druhého navzájem podporujeme a snažíme se posouvat vpřed.
Sdílíme podobné zájmy a koníčky, a kromě módy spolu chodíme např. tančit do tanečních, jezdíme na Vltavě na plachetnici, rádi žijeme společenským životem, chodíme do divadel, na plesy nebo do restaurací na dobré jídlo, nebo na dobré pivo. A vždy se snažíme, abychom byli na danou příležitost dobře oblečeni, a aby to oběma slušelo.
Na instagramu jste společně vyslovili názor, že to, že se chováme otevřeně a svobodně, může způsobit, že přijdeme o postavení, o práci a těžko budeme hledat jinou. Vlastimile, je to i vaše osobní zkušenost? Jaké je vaše povolání?
Pracuji v oblasti informačních technologií a managementu, a specializuji se na oblast zdravotnictví. A to zejména na oblasti digitální transformace a na využití moderních technologií jako je umělá inteligence, strojové učení, pokročilá analytika nebo internet věcí (IoT), při řízení zdravotnických zařízení, nebo zdravotních pojišťoven z pohledu kvality a efektivity poskytované léčebné péče.
Za ta léta jsem vystřídal hodně manažerských pozic a rolí a pracoval jsem jak pro mezinárodní korporace, jako je např. KPMG nebo T-Mobile, tak i na místech náměstků ve Fakultní Thomayerově nemocnici, Všeobecné fakultní nemocnici v Praze nebo Fakultní nemocnici Brno, případně pro privátní společnosti jako AGEL. V současné chvíli pracuji v IBM, kde je podpora diverzity, tedy různorodosti vnímána jako jedna z hlavních hodnot, na kterých je tato společnost postavena, a to nejen z dnešního pohledu, ale tato podpora sahá hluboko do minulosti. Dá se říci, že si IBM uvědomuje, že lidé, kteří nemusí něco před společností skrývat, protože by je za to třeba odsoudila, jsou mnohem spokojenější, vyrovnanější a podávají lepší výkony.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Společnosti jinakost často vadí. Máte na toto téma z pracovního prostředí ještě další poznatky?
Mám jak pozitivní, tak i negativní zkušenosti. Zajímavá byla zkušenost ze Všeobecné fakultní nemocnice. V době, kdy ředitelkou byla bývalá ministryně zdravotnictví Dana Jurásková, jsme seděli proti sobě u ní v kanceláři na pravidelné týdenní schůzce a při povídání jsem u toho mával rukama, tak jak to mám ve zvyku. A ona se na mě podívala a se smíchem řekla “Ty máš červené nehty!”, a já říkám “ No jasně.” a ona odpověděla “Tak to jsem zvědavá, jak to tahle organizace dá.” Ale shodli jsme se na tom, že na to, jak dělám svou práci, přece nemá žádný vliv to, jestli mám nebo nemám červené nehty, nebo jestli nosím, nebo nenosím sukni. Vždyť je to jen kus látky, a jak řekl jeden z mých kolegů z nemocničního IT- červená barva je jen jiná vlnová délka světla.
Nicméně po jejím odvolání, a nástupu nového ředitele se situace změnila, a to pochopení a nadhled, které měla Dana, už nový ředitel neměl, a přešlo to až do negativní úrovně. A v takové atmosféře vás pak přestane bavit pracovat, když nemusíte. Shrnul bych to tak, že některé ženy mají mnohem více odvahy než muži. Což se nám v podstatě potvrzuje i na sociálních sítích, kde ženy tvoří asi 80 % našich sledujících.
Některé diskuze na internetu směrem k vaší osobě jsou docela těžkého kalibru, někdy vyloženě výsměšné nebo agresivní. Čtete tyto komentáře?
Co se týká komentářů pod články, tak ty nečteme, ani na ně nereagujeme. Nemá to cenu. Tam si většinou řeší své vlastní problémy a mindráky lidé, kteří nemají jinou cestu a příležitost, jak se v životě realizovat. Když vám někdo říká, že byste se měl léčit, nebo jít k psychologovi, vypovídá to mnohem více o něm než o mně. A na světě je sedm miliard lidí, takže nevidíme důvod, proč bychom měli ztrácet čas tím, abychom se probírali nenávistí lidí, které neznáme, nikdy nepotkáme a nemáme s nimi nic společného. Natož abychom se obhajovali nebo někomu vysvětlovali své pohnutky, protože každý den stejně potkáváme další nové lidi. Byl by to jen boj s větrnými mlýny. Nám je také jedno, jak tito lidé žijí, a nemluvíme jim do toho.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jiná situace asi bude v Praze a jiná na malém městě…
Praha je samozřejmě v tomto ohledu jiná. Zejména proto, že je to velké kosmopolitní město plné turistů. A je zvyklá na mnohem větší různorodost, i když my vyděsíme spolehlivě téměř každého. Samozřejmě reakce na malém městě jsou větší, výraznější a někdy hlasitější, ale nakonec, po tom, co se u nás v restauraci vystřídá celý personál, a přijde si nás pod nějakou záminkou prohlédnout i kuchař, to už pak probíhá v podstatě stejně – zvyknou si na nás. Ale to je naše zkušenost, a pouze krátkodobá, že tam přijedeme, ale pak zase odjedeme. Nevíme, jaké by bylo tam trvale bydlet.
Vlastimile, vyslovil jste názor, že máme jen jeden život, že je to jen jeden pokus, takže je třeba ho prožít podle svých představ. Co dalšího byste rádi stihli?
To je zajímavá otázka. Viděli a vidíme kolem sebe hodně často, že lidé si dávají nějaké cíle a milníky, kdy říkají “já budu šťastná/ý až.... A za to si můžete dosadit, co chcete. Třeba “Já budu šťastný až si koupím nové auto.” nebo “My budeme šťastní až si pořídíme dům/byt/chatu/zahradu.” A pak velkou část svého života přizpůsobí dosažení tohoto cíle. Až jej ale dosáhnou, zjistí, že jim to žádný velký pocit štěstí nepřineslo, nebo že pro to obětovali příliš mnoho energie a času.
Naše filozofie je spíše založena na radování se z malých věcí. Užívání si toho, že se nám něco povede, že se třeba naučíme nové kroky do waltzu, uděláme malý výlet o víkendu na nějaký zámek, potkáme se s dětmi a jejich kamarády na pivu, zajdeme na hezký koncert, ples nebo do divadla, případně na hezkou večeři sami nebo s přáteli. A z těch malých radostí se nám pak skládá pocit štěstí, který prožíváme. A říkáme si, že se máme jako na zámku, a ať to trvá věčně.
Blesk Podcast: Nikdo mě sexuálně nepřitahuje, přiznala Jana. Odmítání mužů je nepříjemné Jiří Marek
