Přemýšlíte, jakým divadelním zážitkem si zpestřit předjaří? Pak si nenechte ujít inscenaci Obraz Doriana Graye, kterou uvádí Švandovo divadlo. Slavný příběh okouzlujícího mladíka a jeho portrétu, který odrážel všechny jeho hříchy, zatímco půvabný model zůstával stále mladý, žádoucí a bez poskvrnky. Dychtění být ozdobou společnosti a udávat trendy. A také hlad po nových zážitcích. To vše už koncem 19. století brilantně popsal spisovatel Oscar Wilde v románu Obraz Doriana Graye. Ten nyní inspiroval stejnojmennou inscenaci uváděnou ve Švandově divadle. Podle scénáře a v režii Martiny Kinské, s pohybovým konceptem světově úspěšné tanečnice a choreografky Miřenky Čechové a s hudbou Vladimíra Franze ji divadlo uvádí ve Velkém sále. Titulní roli ztvárňuje Ondřej Kraus. Jevištní adaptace, vzniklá přímo pro Švandovo divadlo, vychází z nejnovějšího překladu Kateřiny Hilské. Některé role tak byly „ušity na tělo“ konkrétním hercům a herečkám souboru smíchovské scény.

Lovci a štvanci

Dorian Gray je mladík s jedinečným darem působit na druhé, toužící využít každou možnost tohoto světa, zakusit každou jeho rozkoš. Bez ohledu na minulost, budoucnost nebo lidi kolem sebe se vrhá do propasti, která jako by zela v něm samém. A strhává s sebou i své okolí. Za Dorianovou nevinnou, stále mladou tváří se však skrývá hrozivé tajemství... Autorka divadelní adaptace a režisérka hry Martina Kinská pojala dramatizaci Wildeovy předlohy mimo jiné jako výpověď o jednom z výrazných jevů naší doby: „Oscar Wilde je velmi aktuální. To, co v jeho době platilo možná jen o lidech z jisté společenské vrstvy, se nás dnes týká v míře mnohem větší: roste počet těch, kteří už neřeší, jak přežít, ale co zažít. Hledáme, čím naplnit náš – relativně zajištěný – život, a při tom často zaměníme vzrušení za smysl. Ale uspokojení, natož smíru, nedocházíme. A z lovců zážitků se sami stáváme štvanci,“ říká Martina Kinská.  V inscenaci se pak objevuje i téma, které režisérku zajímá ve většině její práce – a tím je odpovědnost člověka za jeho činy. Včetně odpovědnosti za to, co člověk vytvoří a jak na někoho vědomě působí. „V románu je to chytře zobrazeno hned v několika rovinách. Ani Dorian, ani jeho přítel Henry, kteří nejrůznější hranice rozmanitě pokoušejí a překračují, ale neuniknou tomu, aby se za svými činy nemuseli v určitý moment ohlédnout,“ dodává Martina Kinská.