Jste známá nejen jako herečka, ale také jako vášnivá cestovatelka, která o svém cestování napsala i knížku. Pamatujete si impulz, který ve vás tuto zálibu vzbudil a kdy?
Vyrůstala jsem v době, kdy pro nás cestování bylo něčím nemožným, a tak vlastně od chvíle, kdy byla možnost svobodně vyjet, jsem po tom toužila. Měla jsem ale malé děti, a tak jsem si musela ještě pár let počkat. V roce devadesát devět jsem vyjela s partou horolezců do Himalájí, a protože jsem neměla ambice ani šance zlézt s nimi osmitisícovku Lhotse, na kterou stoupali, pár dnů jsem se toulala po Nepálu sama a tam jsem objevila kouzlo osamělého cestování.
Jaký svůj vůbec první cestovatelský zážitek si vybavujete, byť třeba z raného dětství? Kdy jste se poprvé cítila jako „velký“ cestovatel?
Právě v Nepálu jsem zjistila, že se dokážu spolehnout sama na sebe a poradit si v nečekaných situacích. V době, kdy byl ještě internet v plenkách, já neměla žádné mapy a vlastně jsem na to vůbec nebyla připravená, jsem se dokázala sama dopravit místní dopravou do Chitwanského národního parku a tam se pohybovat džunglí. Tehdy jsem si připadala poprvé jako cestovatel, protože jsem se dostala do míst, kde přede mnou moc lidí ze Západu nebylo.
A pamatujete si také, kdy jste překročila hranice České, resp. Československé republiky poprvé? Kam jste vyrazila?
Někdy v sedmé třídě jsem jela zpívat s pěveckým sborem do NDR.
A ještě jedna taková vzpomínka – kdy jste poprvé letěla a kam? Máte nějaké konkrétní zážitky z prvního letu, na které si dodnes pamatujete?
Poprvé jsem letěla s rodiči na dovolenou do Bulharska, když mi bylo asi patnáct. Později jsem často létala točit na Slovensko. Piloti mě už znali, tak jsem seděla s nimi v kokpitu. A párkrát, když se letadlo vracelo prázdné, mě pustili ke kniplu. To byl velký zážitek. Něco takového by už teď opravdu nebylo možné.
Jak byste popsala své cestování? Je to o poznávání zemí, lidí nebo o poznávání sebe sama? Kvůli čemu opouštíte rodnou zemi především a daří se vám to nacházet?
Zajímá mě, jak místní lidé žijí, čemu se smějí, co jedí, čeho se bojí a z čeho se radují. A čím chudší země a jednodušší způsob života, tím je to pro mě zajímavější. Hledám, proč dokážou lidi v jednoduchých podmínkách být šťastnější než lidi obklopení vyspělými technologiemi a dostatkem. Proto se zajímám o jejich myšlení, filozofii i víru. A neustále se od nich učím.
Podle čeho si vybíráte destinaci, kam vyrazíte?
Jak kdy. Někdy úplně pitomě podle toho, jaké jsou kde klimatické podmínky v době, kterou mám vyhrazenou k cestování, nebo třeba zatoužím poznat nějaká místa, o kterých jsem se náhodně dozvěděla. Hodně během svých cest improvizuju a často ještě v letadle nevím úplně přesně, jak bude můj zájezd vypadat. Kde budu spát a kudy pojedu. To je na osamělém cestování úžasné, že se nemusím nikomu a ničemu přizpůsobovat – když se mi někde líbí, tak se zdržím, a naopak.
Které země jste již navštívila a na jaká místa vzpomínáte nejraději?
To bych vám musela vyjmenovávat půlku zeměkoule… Ale nejsilnější zářez byly samozřejmě Himaláje. Být týden v base campu pod Everestem a mít všechny ty neuvěřitelné osmitisícovky na dotek nebo jít trek kolem Annapurny ještě v době, kdy tam člověk kromě šerpů nepotkal několik dnů ani živáčka, bylo asi opravdu nejvíc. Ale také jsem třeba šla na Havaji na ostrově Kauai trek Na Pali Coast, což je jeden z nejkrásnějších treků v Tichomoří. A tak dál a tak dál.
Na „výpravy“ cestujete sama, s batohem a jen tím nejnutnějším… Nebojíte se? Nemůže vás nic překvapit?
Nejezdím vždycky sama, záleží to na okolnostech a na chuti mých nejbližších se do nějakého místa vydat. Když z jejich strany cítím zájem, tak jsem šťastná, že budu mít milovaného parťáka. Teď poslední roky jsem párkrát jela s mladší dcerou Anežkou, projely jsme spolu třeba Indonésii, nebo s mým manželem Jihoafrickou republiku. Ale když jedu s nimi, tak přece jen víc plánuju, protože už nemám odpovědnost jenom za sebe.
Jak se po cizí a ve vašem případě nikoli moderní a ve všech ohledech civilizované zemi pohybujete? Vždyť ne všude se hovoří třeba anglicky…
Nejraději jezdím místními autobusy a vlaky. Například taková cesta v Indii vlakem je sama o sobě zážitek. Lidi jsou tam velmi otevření, takže po deseti minutách jsem kamarádka se všemi deseti v kupé pro šest. Občas mi dají na klín dítě nebo košík se zeleninou a pořád se mě všichni ptají. To je jedno velké interview. Kde nestačí moje nebo jejich angličtina, tak přijdou na řadu ruce a nohy.
Chystáte se opět vyrazit? Kdy, kam a proč právě tam?
Jak jsem řekla, moc neplánuju, ale ještě bych se v tomhle životě chtěla podívat do Bhútánu a vidět Himaláje z druhé strany. Navštívit tohle království, kde je prý hrubým domácím produktem štěstí.
Nechystáte o svém cestování zase psát? Vaše knížka s názvem Jak běžet do kopce měla velký úspěch, nejen pro cestovatelský obsah, ale i pro pohled na svět…
Já píšu pořád, s přestávkami, ale píšu. Vždycky, když mi někdo řekne, jak má moji knížku rád, a ptá se, kdy bude pokračování, motivuje mě to. Ale teď jsem svůj život svázala s divadlem a taky poslední rok s Ordinací, a tak si musím v sobě najít místo, dotáhnout to, co mám, do konce.
S rodinou nejspíš také občas vycestujete na „klasickou“ dovolenou… Jaký je rozdíl mezi tímto pobytem a cestami, o kterých jsme mluvily…
Rozdíl je v tom, že když jedeme odpočívat, mám s sebou větší zavazadlo, protože s sebou vozím plno knížek, na které nemám doma čas. Chci si i užít hezkých hotelů, které při těch svých „čundrech“ záměrně vynechávám. Kamarádi mi často říkají, že já jsem nejlepší cestovka, protože mě baví někomu z nich občas najít hotel nebo letadlo, takže to dělám i nám a strašně mě baví sama to organizovat.
Máte jako herečka nabitý program, v němž je nutné i týdenní dovolenou pečlivě plánovat dopředu. Co vás v současnosti nejvíce zaměstnává, kde vás mohou vaši fanoušci vidět?
Hraju už šestnáct let v divadle Kalich, kde mám momentálně na repertoáru šest komedií, ta nejnovější se jmenuje Pro tebe cokoli. Jezdíme s nimi po celé republice a také hrajeme často na Slovensku. Je to právě rok, co jsem nastoupila do seriálu Ordinace v růžové zahradě a domluvila se na dalším pokračování, takže vzhledem k tomu, že se nám blíží konec sezony, tak už se jenom těším na divadelní prázdniny a na ostrov Korfu, kam už třetí rok jedeme opravdu jen odpočívat. Budu mít čas na přátele, kteří tam za námi jezdí, a hlavně na svou rodinu.
