Jaký máte vztah k Praze 4, a především k Nuslím, kde žijete vlastně odjakživa?
V Praze 4 jsem se narodil, kdysi dávno, v padesátých letech. Narodil jsem se do domu, který postavil můj dědeček Jan Kouba. Ten dům pochází z roku 1928, což je nejen rok, kdy se tento dům zrodil, ale je to i rok, kdy se narodila moje maminka. Takže ji do toho domu přinesli jako miminko a od té doby v něm naše rodina žije dodnes. V pětačtyřicátém roce se do domu přiženil tatínek, prožil tam celý život, s maminkou byli devětačtyřicet let. My s manželkou jsme teď nedávno oslavili 32. výročí svatby, takže já jsem opravdu nuselský patriot, starousedlík.
Když zavzpomínáte na dětství, kde jste si jako nuselští kluci hrávali?
Přímo naproti našemu domu bývala obrovská zahrada s vysokými, vzrostlými stromy. Nebyla příliš udržovaná, jak to bylo v padesátých a šedesátých letech zvykem, takže pro kluky to byl absolutní ráj. Tam jsme trávili většinu času. A vlastně jen pár kroků od našeho domu je park Jezerka, kam jsem chodil se psem, s klukama jsme si tam hráli na indiány, chodil jsem tam s holkama na rande, prožíval svoje první lásky… no a teď tady provozujeme Divadlo Na Jezerce.
Nevyzařuje z toho už osudová přitažlivost?
To, že na Jezerce provozujeme divadlo, je krásná shoda náhod. Nebylo to nijak plánováno, nijak jsem to nezamýšlel. Když jsme před patnácti lety založili divadelní společnost, tak na začátku jsme hráli, kde se dalo. Pronajímal jsem si různá pražská divadla, například Gong, ABC, U Hasičů, a takhle to šlo až do doby, než jsem se čistě náhodou dozvěděl, že Praha 4 rekonstruuje klasicistní usedlost Na Jezerce. V 60. letech tam býval kulturní dům, kde se konaly různé plesy a školní besídky. A ani naše základní škola tomu neunikla. Tehdy tam bylo malé jevišťátko a víceúčelový sál a my jsme tam hráli nějaké představení, já jsem hrál trpaslíka a pamatuju si, že mi táta přinesl z Národního divadla fousy. Na ty jsem si šlapal a poprvé v životě jsem slyšel, co to je, když stojíte na jevišti a lidi v sále se smějou. To je hrozně opojný a hezký pocit. Možná i to mě postrčilo k tomu, abych se divadlu věnoval celý život.
Na jaký repertoár se Divadlo Na Jezerce zaměřuje, co připravuje?
Snažíme se dělat repertoár, který by neurazil divákovu inteligenci a zároveň ho naplnil radostí a chutí do života. Hrajeme řadu světových autorů od Williama Shakespeara po Woodyho Allena a řadu autorů, kteří v současné době píší chytré bestsellery. Momentálně připravujeme dramatizaci románu Timura Vermese „Už je tady zas“, což je taková fikce, která pojednává o tom, co by se stalo, kdyby se v současné době probudil Adolf Hitler, jak by reagoval na náš současný svět a jak by současní lidé reagovali na něj. Je to velice působivá a silná hra, která balancuje mezi komičnem a tragédií. K vrcholům představení bude patřit proniknutí Hitlera do médií a televize. V tomto smyslu natočíme rozhovor v DVTV, kde Adolf Hitler povede dialog s Danielou Drtinovou. To si myslím, že by mohlo skutečně vzbudit určitý rozruch.
Proč právě toto téma?
Když se podíváte kolem sebe, tak dnes vidíte, že ve světě jsou tendence si s fašismem znovu pohrávat, respektive objevují se lidé, kteří říkají, že to není nic tak hrozného. Zdůrazňují určité nacionalistické nálady v podstatě přesně tak, jak to dělal ve 30. letech Hitler. Ze začátku se mu lidi smáli, nebrali ho vážně, a pak zůstali hrůzou překvapeni…
Jaké představení diváky nejvíc přitahuje, na co byste je chtěl pozvat?
Měli jsme velké štěstí, že jsme vybrali hru, která se trefila do určité poptávky té doby. V roce 2002 jsme začali zkoušet hru Woodyho Allena „Zahraj to znovu, Same“. Ta měla v roce 2003 premiéru ve vysočanském Gongu a je o ni tak velký zájem, že ji hrajeme nepřetržitě dodnes. Vidělo ji na sto tisíc diváků. A na to, že máme v hledišti 200 míst, tak je to hodně. V loňském roce jsme pak uvedli hru Shylock. Kanadské melodrama pro jednoho vynikajícího herce, který zvládne zahrát tak náročný text. Tuto roli hraje Milan Kňažko, který byl v těchto dnech právě za roli ve hře Shylock nominován na letošní cenu Thálie. Tak z toho máme všichni na Jezerce velikou radost a rád bych touto cestou panu Kňažkovi poblahopřál a poděkoval.
Jak vnímáte změny, kterými Praha 4 prošla?
Když se podíváte na filmy nebo fotografie z 60., 70., 80. let, kdy tady vládli komunisti, tak vidíte oprýskané omítky, dřevěné zanedbané lešení, nepořádek na ulicích, zabedněné obchody. Ve výkladu dejme tomu Masa uzenin vidíte velikou fotku V. I. Lenina, vedle vepřovou hlavu, několik konzerv lanšmítu, maximálně nějaký salám, a dost! Když se podíváte na knihkupectví z té doby, tak uvidíte obrovské fronty, protože lidi toužili se něco dozvědět, alespoň přes světové autory se dotknout svobodného světa… vidíte zmar a zkázu. V tom, jak všechno rozkvetlo, v tom vidím ten rozdíl a pokrok, a samozřejmě hlavně vnímám to, že jsme se stali svobodnými. A doufám, že se nám tu svobodu podaří zachránit a udržet i pro další generace.
