7°C
Opustit byt, ve kterém jste žila přes třicet let, to asi nebylo snadné. Co vás dovedlo k tak zásadnímu rozhodnutí?
Když mi před třemi lety odešel můj manžel, zůstala jsem v bytě o rozloze 150 metrů čtverečních sama. Ten prostor byl pro mě zbytečně velký. Podstatnější ale bylo to, že jsme v něm prožili opravdu velký kus života a kromě toho mi tam muž i umřel. Takže jsem tam opravdu nechtěla zůstat a musela jsem to začít řešit.
Zvažovala jste tedy výměnu bytu za menší, třeba i za cenu toho, že odejdete z Dejvic?
Výměna byla jasná volba, ale věděla jsem, že z Dejvic nechci. V této čtvrti žiji už od roku 1973, je mi tady dobře, jsem tu zvyklá. Žijeme tu vlastně jako na vesnici, všichni se tu známe, všichni o sobě všechno víme.
Do čeho jste se pustila nejdřív?
Tehdy šlo ještě o byt obecní. Čekalo mě vyřizování na městském úřadu. Jenže já mám z úřadů hrůzu a navíc jsem vůbec netušila, na koho se obrátit. Napsala jsem proto paní starostce, že mi zemřel manžel, že nabízím velký byt k výměně a zda by mi nepomohli s hledáním nějakého menšího. Starostka to přehrála na úřednici, která měla tyhle věci na starosti. A musím říct, že to byla úřednice neuvěřitelná. Po roce papírování jsem se stěhovala vlastně jen přes dveře a do dvoupokojáku, ve kterém jsme s manželem kdysi začínali. Byl to náš první společný byt v době mých rockových začátků, takže v něm bývalo velmi živo…
Počkejte, to jste měla takovou kliku, že se uvolnil byt hned přes chodbu?
Vedle nás bydlel člověk, o kterém jsem věděla, že nejspíš nebude mít na nájemné, které se zvyšovalo. Mohlo se klidně stát, že byt opustí. Když tyto okolnosti na úřadu zjišťovali, dozvěděla jsem se, že soused je už tři měsíce ve výpovědi a že se byt za pár týdnů uvolní. Což jsem brala jako pokyn shůry. Říkala jsem si, že se osud ke mně začíná obracet zase tou přívětivější tváří. Byt jsem nakonec získala a navíc jsem se vrátila tak říkajíc zpátky na místo činu.
Když vám byt přiklepli, co následovalo potom?
Rekonstrukce, která trvala zhruba čtyři měsíce. Přesně jsem věděla, co v novém, o polovinu menším prostoru chci, a to i barevně. Načrtla jsem si na papír, co rozhodně v bytě nesmí chybět. Pár příček se bouralo, něco přistavovalo. Mým snem byla otevřená obytná kuchyň, kterou jsem vždycky obdivovala v amerických filmech, větší koupelna a samostatná toaleta. A pak už nejrůznější vychytávky jako například zrcadlové vestavěné skříně, které opticky zvětšily předsíň.
Vše se tedy dělalo podle vašich plánů, bez pomoci architekta?
Architektka navrhla jen podhledy s nepřímým osvětlením v obytné kuchyni, což vypadá velmi efektně. Jinak se tu realizovaly moje vysněné představy. Jasno jsem měla i o barvách. Zatímco oblečení ladím do mé oblíbené černo-bílé kombinace, v bytě jsem si přála poklidné a svěží tóny ve všech barvách kávy. Jsou to variace, které se jen tak neokoukají.
Jak šlo stěhování? Bylo to snazší, když jste věci přenášela jen z dveří do dveří?
Bere se to jako výhoda, ale výhoda to opravdu není. Dostala jsem se totiž do fáze, kdy v původním bytě se už žít nedalo a v novém to ještě nešlo. Starý byt se stal skladištěm veškerého stavebního materiálu. Řemeslníci ho přenášeli sem tam. Když jsem se třeba vracela ze zájezdu, tak jsem se o něco málem přerazila, protože před odjezdem z domova tam ty věci ještě neležely.
Za tu hromadu let se v domácnosti nastřádá i spousta věcí. A do menšího bytu se toho i míň vejde. Musela jste se něčeho zbavit?
Mám to štěstí, že nejsem fetišista a věci nehromadím. Chtěla jsem ale opravdu začít nový život, s novými věcmi, zkrátka s čistým stolem. Kromě obrázků a knížek jsem se proto zbavila úplně všeho.
Došlo i na vyhazování?
Někde jsem se zmínila, že původní vybavení stěhovat nebudu. A ozvali se mi z dobrovolnického sdružení Protěž, které se stará o seniory. A co si budeme povídat, já mám k těm seniorům blízko. Takže si všechno odvezli, prodali v aukci a za výtěžek teď jezdí na výlety a pořizují si to, co potřebují. Měla jsem z toho dobrý pocit, že pro mě nepotřebné vybavení ještě pomohlo dobré věci. Původní sedací soupravu si odvezli sousedi na chalupu…
Co jste si do nového bytu pořídila jako první?
Ještě jsem neměla byt ani přiklepnutý a už jsem si objednala kuchyňskou linku. V té době jsem byla na chalupě v jižních Čechách a stavila se v Jindřichově Hradci. Tam mi padla do oka kuchyň českých výrobců, byla to ta vysněná fešanda, kterou jsem prostě musela mít! Kromě toho tu nabízejí i drobný nábytek do otevřených kuchyní, takže pár kousků jsem si také rovnou pořídila. V zápětí jsem za stejných okolností koupila sedačku. Když jsem si do ní v obchodě sedla, hned jsem věděla, že v ní budu šťastná.
V novém jste už druhým rokem. Nelitujete, že jste se přestěhovala?
Naopak. Jsem moc ráda, je mi tu dobře. Je příjemné vracet se ze zájezdu nebo z dovolené a těšit se na teploučko domova. Letos si těch krásných návratů užiji dvojnásob. S Věrou Špinarovou totiž pokračujeme v turné, které mělo loni obrovský úspěch. Čeká nás dvanáct koncertů napříč republikou, takže bez přívětivého zázemí bych se neobešla.
Byt je určitě pohodlný, ale v létě to láká všechny ven. Češi jsou národem chatařů a chalupářů. Máte také svůj venkovský ráj?
Ano, chalupu uprostřed přírody nedaleko Jindřichova Hradce. Tady čerpám energii a užívám si božského klidu. Je to totiž místo na hony vzdálené civilizaci. Vždy se těším, až se udělá hezky a vyrazím. S manželem jsme ji před časem kompletně zrekonstruovali, takže tu mám vše, co je k pohodlí zapotřebí. Jezdím tu na kole, chodím se procházet do lesa, prostě relaxuji a na chalupě to miluji!
Jaké vybavení chalupě dominuje?
Venkovský styl. Nějaký nábytek jsme pořídili v bazaru, jiný nechali obnovit a pár kousků nám vyrobil truhlář na míru. Jediné, co mám v moderním duchu, je koupelna a potom takové vychytávky jako například podlahové topení. Jinak mám rozlehlou zahradu a nechybí ani místo pro oblíbené grilovačky.
Baví vás zahradničení?
Když žil ještě manžel, tak úklid, sekání trávníku, zalévání zahrady a další zahradnické práce dělal ten z nás, kdo měl čas. Já pocházím z vesnice, takže zahradničení jsem si v mládí užila a na chalupu jezdím raději odpočívat. Baví mě třeba pěstování skalniček, jinak kytky, už krásně rostlé, si raději kupuji v supermarketu.
