Představte si dětskou kresbu. Je na ní hřbitov a kolem temné zdi běží dvě postavy. Malá holčička a žena s dalším dítětem na zádech. Žena má v ruce tašku... Takhle malá Eliška Hašková nakreslila chvíle hrůzy lidem, kteří se jí ptali, co vlastně prožila. To už byla ve svobodném světě, ale kresba, to byla jarní noc roku 1949... Kužely světla slídily po zakázaném prostoru. "Tudy!" Jen žena pohraničníka, která jim na útěku pomáhala, věděla, kde je ta správná tmavá skulina. "Nechápala jsem, proč se musím schovávat," říká dnes Eliška Hašková Coolidge (65). Útěk se podařil. Sbohem ale musela dívenka říci mamince, která pokračovala s bratrem do Anglie ke své nové rodině. Eliška mířila za otcem do Ameriky. Těžko mohla tušit, že je zároveň "na cestě do Bílého domu", a že bude jednou pracovat pro pět amerických prezidentů... "Neměla jsem ráda matematiku, ale mluvila pěti jazyky," přemítá Eliška Hašková o tom, proč si při studiích našlápla směrem k diplomacii. Tehdejší americké zákony ale měly jasno. USA v zahraničí smí zastupovat jen ten, kdo má občanství aspoň deset let. "Já ho měla sedm." Takže pohovor na ministerstvu zahraničí nevyšel. "Pán, který se mnou mluvil, mě ale doporučil svému příteli. Ten psal projevy pro prezidenta a jeho asistentka právě odcházela na mateřskou." Job v Bílém domě byl pro dvaadvacetiletou Elišku ternem. Svou první práci ale popisuje slovem: "Nuda". "Tlustá kniha, měla přes tisíc stránek. Obsahovala projevy prezidenta Kennedyho za rok 1963. Před tím, než se to svázalo, jsem to pročetla, opravila chyby, byly to ale staré zprávy a hodně práce...," vzpomíná. Nudným ale rozhodně nebyl prezident. "Měl velké charisma. Já jsem ho moc nevídala. Uvědomovala jsem si ale, že všechno není tak růžové, jak to popisovali novináři. Ti byli okouzleno životem jeho krásné rodiny." 22. listopadu 1963 zazněl v Dallasu výstřel. 35. prezident USA byl zastřelen při přejezdu otevřeným autem na veřejné shromáždění. "Byla jsem v poledne s kolegyní nakupovat kancelářské diáře. Doslechly jsem se to v obchodě. Pádily jsme do práce, byl tam zmatek. Lidé byli ohromeni, nečekali, že by se něco takového v Americe stalo," O dvě hodiny později Eliška "změnila zaměstnavatele". Nový prezident Lyndon B. Johnson složil přísahu v letadle, kterým letěl z Texasu. "Z bezpečnostních důvodů to muselo být ihned. Narychlo se připravilo všechno pro jeho uvedení do funkce," vzpomíná. Johnson jí byl z pěti prezidentů, pro které pracovala, lidsky nejbližší. "Měla jsem ho skutečně ráda a myslím, že si považoval i on mě. Mám od něho krásný dopis a hlavně vzpomínky. Nejen na něj, ale i na jeho paní a celý tým." Prezident mne požádal, abych... Tak takhle začínaly dopisy, na které místo prezidenta odpovídala sama Eliška. "Johnson nemohl zvládnout odpovědět všem. Ročně přicházelo několik set tisíc dopisů, žádostí." Svou váhu měl i prezidentský podpis. Nejdůležitější korespondenci podepisovala prezidentská ruka, ty méně důležité, ale pečlivě vybrané, ruka mechanická. "Byl to stůl na, kterém stál přístroj podobný šicímu stroji. Zapnulo se to a něco jako jehla u gramofonu napsala presidentovo jméno." Mašinka podepisovala i fotografie. Tým Elišky Haškové byl součástí "spisovatelského štábu", který měl projevy na starosti. "My jsme psali ty kratší, pro události národního charakteru, kam byl prezident pozván, ale nemohl se zúčastnit. Pět až šest lidí pak psalo delší projevy." Jak se takový projev píše? Hlavně musíte znát sloh hlavy státu. "Prostě přijmout jeho styl psaní za svůj. Vědět, jaká slova používá rád, jakým se naopak vyhne. Třeba Johnson psal krátkými větami a stručně, Nixon se naopak rád rozepsal." A pak nesmíte zapomenout na to, co by lidé rádi slyšeli. A vědět, jak chce prezident kterou situaci vysvětlit, jak se k problémům staví. "To se samozřejmě konzultovalo s ministerstvy a odborníky. Každý den byla ráno porada, kde se probralo, co do projevů dát." Podle Haškové se za prezidenta Forda začala používat mašinka na prezidentský podpis až příliš často a nejvíce napilno měla za Cartera. "Ten mě nijak neoslovil. Jakživ nikomu nepoděkoval." V roce 1980 vyhrál volby Ronald Reagan. Do Bílého domu si přivedl paní, která mu už dříve připravovala projevy a vyřizovala korespondenci. Po osmnácti letech opustila Eliška Hašková spisovatelský tým. Další výzva? Prostřený prezidentský stůl, organizování banketů, oslav a všeho, co se skrývá pod názvem prezidentský protokol. To jsou diplomatická pravidla, platící od roku 1815, podle kterých jsou opečováváni významní hosté ze zahraničí." Šéf protokolu měl dva náměstky. Jeden organizoval vše kolem cestování a takových těch fanfár, já měla na starosti oslavy, občerstvení, vybírání darů." A jak obdarovává prezident USA? "Třeba broušeným sklem Steuben." V roce 1990 požádala o předčasnou penzi, chtěla mít čas na dceru a konečně se podívala do Čech. Návrat do vlasti má už trochu jiné kulisy. Rok 1991, letadlo trasa Vídeň-Praha a v hlavě slova babičky: "Když ne za mého života, tak aspoň ty se tam vrátíš." Aspoň na den se tenkrát vrátila i na Šumavu, do Kundratic, kam jezdila jako malá. "Kaplička svatého Antonína, na kterou babička v šedesátých letech z Ameriky poslala 20 tisíc dolarů, nestála. Ty peníze zmizely, kdo ví kam... Zámek, naposledy opravovaný po válce byl v hrozném stavu. Bez nábytku, obrazů." Dát ho dohromady a k tomu mít na starosti pole a lesy není hračka. Elišce Haškové, která se definitivně vrátila do Čech, tak nezbývá čas na to, po čem by chtěla pátrat. "Po rodině, chtěla bych se o ní něco dozvědět. V Budějovicích se narodil dědeček Hašek a v Jílovišti babička Eliška. Ona byla původně Skoleková. V Bubenči jsme měli rodinnou hrobku. Někdo na desce jen předělal jedno písmenko. Z "Rodina Haškova" udělali Hájkova... Při únorovém převratu zmizela z budovy Melantrichu v Praze pamětní deska mého dědečka Haška, popraveného nacisty... Byla bych ráda, kdyby někdo přišel s tím, že něco ví."