Čeští soudci soudí, "až to práší". Ale podle čeho, to se mnohdy neví. Kolik za zmrzačení dítěte? Jako za loupež nebo i míň... Došlo k tomu shodou okolností tento týden, ve stejný den. Ve dvou soudních procesech byli potrestáni pachatelé zákeřných a podlých činů. První zneužil dvouleté děvčátko, pod nožem druhého jen zázrakem přežila zdravotní sestra. Oba byli dospělí muži - dvacet čtyři a čtyřicet osm let. Oba nebyli ničím nápadní a ti, kdo je znali, by "to" do nich nikdy neřekli. Oba se ale dopustili něčeho, co by civilizovaná společnost měla trestat mimořádně přísně. Přesto budou za mřížemi až překvapivě odlišnou dobu. Jako by soudci na různých místech republiky oceňovali lidský osud, zdraví a také život podle něčeho, co je jasné pouze jim. Některá rozhodnutí soudů v České republice vzbuzují oprávněný údiv, jiná dokonce posměch. Proč tomu tak je, proč soudci soudí právě tak a ne jinak? Dva konkrétní případy, převyprávěné v následujících řádcích, by mohly být oba kvalifikovány jako pokus o vraždu. V obou případech totiž pachatelé museli vědět, že mohou zabít. Jejich inteligence ani rozpoznávací schopnosti nebyly v době, kdy svůj čin spáchali, nijak sníženy nebo omezeny. Přesto se právní kvalifikace prvního a druhého případu liší, stejně jako vynesený trest. Vrchní soud, Praha Mariána Rusnáka (46) ze Slovenska ve Slaném přepadli, oloupili a zranili. Kdo, to se neví. On sám poté delší čas ležel v městské nemocnici. Protože tam narušoval řád - odcházel často pryč, prý hledat si práci - chtěli ho propustit. Letos v červnu si byl v nemocniční umývárně zakouřit a když se vrátil na pokoj, vytáhl skrytou loveckou dýku a bodl jí do zad zdravotní sestru Editu M. (20). Jeho obhájce před soudem řekl, že prý tak vyvrcholily "úzkostné stavy", kterými trpěl. Předseda senátu Vrchního soudu v Praze Martin Zelenka ho za pokus o vraždu poslal na 11,5 roku do věznice s ostrahou, po odpykání trestu ho čeká vyhoštění - po dobu neurčitou nesmí do Čech ani páchnout. "Pachatel vedl ránu do lokality, o níž je obecně známo, že se v ní nacházejí životně důležité orgány. Nebylo to chaotické bodnutí, musel vědět, že svým jednáním může zdravotní sestru usmrtit," řekl soudce. Podle lékařů přežila jen díky tomu, že se vše odehrálo v nemocnici a pomoc byla po ruce. Jinak by to dopadlo zle. Okresní soud, Kutná Hora Barborka (2) se dostala do zdejší nemocnice vlastně už za prahem smrti. Měla zlomená žebra, klíční kosti, proraženou lebku a "...desítky dalších zranění," jak říká lékařská zpráva. Mimořádně těžká byla rozsáhlá poranění břišní dutiny, včetně násilného prorvání panenské blány. Dívenka byla takhle dorasována svým nevlastním "otcem" Arnoštem Koňakem (23). Barborka by na svá zranění zcela jistě zemřela, pokud by se nedostala do nemocnice. Jaký trest soudce vynesl? Všeho všudy čtyři roky za mřížemi! Přitom už jen samotná představa, jak dobře živený Rom sexuálně zneužívá zoufale naříkající lidskou bytůstku a ukájí se, musí v každém člověku bez ohledu na cokoliv vyvolat děs. Jak bude Barborka žít dál? Převychovají nebo dokonce napraví ony čtyři roky za mřížemi zvěrského pachatele? JUDr. Zelinka zřejmě soudí, že ano. "Podle našeho nejlepšího vědomí je rozsudek přiměřený, shodl se na tom celý senát, podrobnosti budou uvedeny v písemném zdůvodnění rozsudku," řekl tento čtvrtek Nedělnímu Blesku.
Proč na různých místech státu padají různé rozsudky u mnohdy velmi podobných nebo dokonce totožných činů? Ani renomovaní odborníci nebyli příliš ochotni na takto položenou otázku odpovědět. Většinou se odvolávali na nezávislost soudcovské profese a na to, že soudce je absolutně samostatný ve svém úsudku. Jan Fořt, tiskový mluvčí Vrchního soudu Praha: "Abych mohl opravdu kvalifikovaně odpovědět, musel bych znát názory všech soudců v republice, a to možné není. Proto mohu říci jen svůj osobní názor - je to věc přístupu každého soudce, je jen na něm, jak konkrétné právní případ posoudí. Z hlediska zákona to musí být správně, z hlediska právní kvalifikace a trestní sazby rovněž. Verdikt se ovšem může lišit podle posouzení okolností toho kterého konkrétního trestného činu. Proto může být rozsudek na jihu Moravy jiný než třeba ne severu Čech. Nikdo vám nic jiného neřekne." Jan Sokol, advokát: "Každé zobecňování je ošidná věcí, ale musím připustit, že jsem se s podobnými případy setkal. Nebylo jich sice moc, ale zřejmě tam svoji roli lidský faktor sehrál. Já bych se nicméně neodvážil hodnotit výrok soudu bez znalosti všech okolností a souvislostí, které má k dispozici právě on. Ovšem v případě trestných činů na dětech bych velmi lobboval za maximálně možné tresty." Josef Doucha, kdysi kriminalista, nyní advokát: "Pokud narážíte na to, že soudce je jmenován na doživotí a že se nemusí nikomu zpovídat, proč rozhodl tak, jak rozhodl, tak to úzce souvisí s potřebou mít nezávislou justici. Soudce musí být nezávislý, představte si, jak by asi vypadaly soudy, kdyby po každém procesu a výroku se ten, kdo ho vynesl, musel zodpovídat a neustále něco vysvětlovat nebo zdůvodňovat. Otázkou ovšem je, co se soudcem, když nemá požadovanou odbornou erudici, když profesně nezvládá své řemeslo. To je stále otevřená věc. Pokud podlehne tzv. svodům, to se řešit dá." Kamil Švec, státní zástupce pro Prahu 2: "Smyslem činnosti justice je hledání pravdy, v tom musejí být soudci i státní zástupci zajedno. To by mělo současně znamenat, že se při tomto fakticky tvůrčím procesu musejí vyvarovat všech emocí nebo pocitů. Ty musí zůstat stranou. Rozhodování musí být racionální. Pokud si jako státní zástupce myslím, že tomu tak není a jsem schopen to odůvodnit a prokázat, dává mi zákon možnost odvolání k vyšší instanci." Petr Dimun, tiskový mluvčí ministerstva spravedlnosti: "Záleží jen na soudci, jak posoudí to, co se stalo. Pouze on má k dispozici všechny materiály a podklady ke kauze, kterou soudí, a jedině on je svrchovaným pánem. Musí tomu tak být, jinak bychom neměli nezávislou justici. Pokud se ovšem soudce dopustí trestného činu, může být odvolán. Muselo by to být návrh ministra spravedlnosti nebo předsedy příslušného soudu, který dotyčného soudce zaměstnává." Soudce je zkrátka suverénním pánem s výsadami, které má v tomto státě - pokud vůbec - jen minimální počet lidí. Ne vždy je to ku prospěchu věci, ale s tím nikdo z nás, obyčejných lidí, nic nenadělá...
