Josef Tejkl, který se jako první vrátil z ekvádorské expedice, nám poskytl podrobné svědectví o posledních okamžicích, které jsou známy o pohybu ztracené Jany Kubištové. "Založili jsme tábor na úpatí sopky. Z něj jsme chtěli podniknout nejdříve lehké aklimatizační výstupy jako přípravu. Jana měla jít se mnou na vyšší vrchol sopky Illiniza, neboť na tom byla fyzicky dobře. Ona se však rozhodla jít s kolegy na nižší severní vrchol. To jsem ji viděl naposledy," řekl nám Josef Tejkl. Jana prý poté jako první dosáhla vrcholu a asi půl hodinu čekala na své druhy, až za ní přijdou. Schylovalo se však k bouři a ostatní se před sestupem chtěli najíst a odpočinout si. Šla tedy první, ale zpět do tábora se již nevrátila. "Není pravda, že bychom se na ní vykašlali. Najali jsme místní stopaře a spolu s nimi jsme Janu tři dny hledali. Připadalo nám však, že to ti lidé dělají jen pro peníze a hledání flákali," přiblížil nám Tejkl situaci v Ekvádoru. Bombardovali prý konzula a tak tam dorazilo i 5 místních policistů. Dlouho nehledali však ani oni. Poté slíbil konzul pomoc armády a tak čtyři z výpravy po 9 dnech marného hledání odcestovali. "Já s kamarádem jsme zůstali a hledali dál. Dokonce jsme se vypravili na Altar, neboť prý podle jednoho psychotronika z Čech měla být tam. Málem jsme tam však také zůstali," řekl nám smutně Josef Tejkl. Podle něj patrně Janu někdo unesl. K ránu osudného dne byla viděna poblíž jedné haciendy a poté se v té oblasti pohybovala podezřelá auta. Mohla se prý dostat i k místním indiánům. Josefu Tejklovi prý připadalo, že úřady nechtějí s místními domorodci vyvolávat konflikty a na jejich území se bojí. "Ženám sice prý indiáni neublíží, ale snaží se je integrovat do svého společenstva," řekl nám. Dodal, že o místních lidech si udělal obrázek poté, co mu den před zmizením Jany zavřel řidič autobusu před nosem a ujel mu i s jeho věcmi.