Byl všudypřítomný, ale přesto pro Iráčany cizinec, napsal německý týdeník Stern. Saddám byl tyranem jak z dávné minulosti. Se svými paláci, ochutnávači, dvojníky. Byl nelítostným a krutým ďáblem... Obětem nechal vypichovat oči, uřezávat nosy, prsa a rty. Mnohdy jim nechal useknout nohy a ruce. Většina obětí byla po mučení popravena. Některé ale diktátor propustil a pak se musely tvářit, jakoby se vůbec nic nestalo. Byl totiž všude, byl vším, nic mu neuniklo, žádná zrada, žádný vzdor. Byl "oslavovaným" vůdcem, "sluncem", "miláčkem" lidu. Zastával v podstatě všechny státní funkce. Jeho lid ho MUSEL milovat stále víc a nesměly být žádné pochyby. Loni ho zvolilo prezidentem 100 procent obyvatel. Sedm let před tím to bylo pouze 99,96 procent voličů. Co se asi stalo s těmi 0,04 procenty? Musíme při tom nutně myslet na smrt a na hřbitov... Saddám chtěl být všechno. Nechal se oslavovat např. jako dědic Proroka, dědic Sultána Saladina, jako beduín, otec rodiny, voják, věřící, zahradník, Kurd, poutník, státník, dobrák, usměvavý muž, zcela normální muž, obrovitý muž, jako jediný muž. Byl minulostí a současností. Ale budoucnost už mu nepatří. Jeho lid žil v neustálém strachu, byl ale "nasycen". Saddám se domníval, že sytý lid nebude odbojný. Udělal z Iráku nejbohatší zemi regionu a nechal všechny Iráčany podílet se na tomto boomu. Ne proto, že by je miloval. Po celém zemi se tyčily k nebi jeho obrovské sochy, jeho tvář znalo každé dítě. Sytý lid se stal komplicem, jeho hrůz a s klidem sledoval veřejné popravy odpůrců režimu. Ani Stalin, ani Hitler nedokázali vybudovat takou atmosféru strachu. Jak se nakonec ukázalo, strach nemůže zajistit loajalitu, o lásce nemluvě. všichni se v nejtěžší chvíli od svého vůdce odvrátili. Zůstal sám a nenáviděn. V roce 1920 se v syrském Damašku objevily na domech letáky s textem: "Národ žije ve strachu, ale zuřivost obnovuje nenávist a hodina zúčtování přijde." Tak se i stalo.