MOJE PRVNÍ AUTO: V den, kdy jsem udělala řidičák, mi táta půjčil fiátka šestistovku, hned jsem s ním jela na trénink. Z Písku na Horskou Kvildu, skoro sedmdesát kilometrů. Jezdila jsem s ním asi rok, než jsem měla corsičku. To byla "bouračka" dotažená z Německa, kterou mi dali do kupy. CO MÁM TEĎ V GARÁŽI: Mazdu 6. Kombíka, čtyřkolku. Je to krásný velký auto, který vyjede i v zimě všude, kam potřebuju. Vejdu se do něj i s Luckou, babičkou a kočárkem. I s golfovými holemi. A přitom se s "šestkou" v pohodě dá jezdit a parkovat i v Praze. Jenom když jedu na soustředění s celým týmem, tak Mercedesem Viano, ten je ještě větší. NEJVĚTŠÍ POKUTA: O žádné extrémní nevím. Většinou jsem platila za rychlost. A vzpomínám si, jak jsem jednou v Hradci nestíhala oranžovou, ale vážně jen malinko, a stálo mě to pět set... NEJVĚTŠÍ RYCHLOST: Mercedesem S v Německu, myslím, že jsem jela 220 km/h. NADÁVKY ZA VOLANTEM: Někdy si zanadávám, hlavně když mě někdo zdržuje. Hlemýždě v klobouku nemám ráda. A pražské zácpy. KDY SE V AUTĚ NEJVÍC BÁLA: Jako spolujezdec. Jednou v zimě jsme se přesouvali z Finska do Švédska, na svěťák v Galliväre. Jeli jsme docela svižně, asi stovkou, a najednou - uprostřed silnice stál sob! Na sněhu a ledu se moc dělat nedalo, jenom se modlit. Naštěstí se ani nehnul a zůstal stát... JÁ A AUTOSTOP: Se stopováním jsem skončila už na gymplu, hned jak jsem udělala řidičák.