Co je pozůstalost?
Pozůstalost tvoří veškeré jmění, pohledávky a závazky zůstavitele v den jeho smrti. K zjištění pozůstalostního jmění a určení čisté hodnoty majetku zůstavitele v době jeho smrti slouží soupis pozůstalosti.
Soud nařídí soupis pozůstalosti, zejména uplatní-li dědic právo výhrady soupisu (viz Odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele) nebo je-li to potřebné pro výpočet povinného dílu a v některých dalších případech.
Soud může místo soupisu rozhodnout o vytvoření seznamu pozůstalostního majetku, který sepíše správce určený zůstavitelem nebo jmenovaný soudem. V jednoduchých případech může soud se souhlasem dědiců nahradit soupis pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku.
Rozdělení pozůstalosti
Jestliže je soudem potvrzena výše podílů jednotlivých dědiců anebo schválena dohoda, kterou spolu dědici uzavřeli, přistoupí se ke konkrétnímu rozdělení pozůstalosti. Rozdělení pozůstalosti vlastně znamená, že se určí, komu jaký konkrétní majetek připadne. I o tom mohou dědici uzavřít mezi sebou dohodu, pokud dědí ze zákona anebo pokud zůstavitel konkrétní rozdělení neprovedl. Podmínkou platnosti je dohoda o celé pozůstalosti. Pokud k dohodě nedojde, provede rozdělení soud.
Dědici se dělí na dědice
z dědické smlouvy,
ze závěti (testamentární)
a ze zákona (zákonní).
Dědici ze závěti mohou být fyzické i právnické osoby, dědici z dědické smlouvy a ze zákona mohou být jen osoby fyzické. Zatímco dědicem určeným zůstavitelem může být kdokoliv (příbuzní, cizí lidé, firmy, spolky, obce atd.), okruh dědiců ze zákona je přesně vymezen. Zákon dělí tyto dědice do 6 tříd (dříve byly 4 skupiny). Přibyla třída 5. a 6., která zahrnuje praprarodiče a prasestřenice a prabratrance. Došlo tak k výraznému rozšíření celkového okruhu možných dědiců, což by mělo vést k tomu, že jen výjimečně nebude nikdo, kdo by nedědil.
Dědění ze zákona
Je postup, jak se nabývá majetku po zemřelém, který neučinil sám žádné pořízení (rozhodnutí) pro případ smrti - nenapsal závěť, neuzavřel dědickou smlouvu apod. Zákonodárce stanovením dědění ze zákona vytváří pomocný systém, kterým jednak podporuje majetkovou kontinuitu v rodině a zároveň tak pomáhá překlenout fakt, že řada lidí zemře, aniž jakkoli dala najevo svoji vůli, ať již nechtěli, či nemohli (např. náhlá úmrtí). Dědici ze zákona se řadí do 6 tříd podle blízkosti příbuzenského vztahu se zemřelým. V první třídě jsou ti nejbližší – děti a manžel(ka), v šesté naopak ti nejvzdálenější – prabratranci a prasestřenice. Dědici z vyšších tříd dědí, pokud v nižších třídách nikdo není. Například pokud děti zemřely, zůstavitel nebyl ženatý atd.
Nepominutelní dědici
Jedná se o dědice, kteří mají mezi dědici výsadní postavení. Nepominutelnými dědici jsou pouze děti zůstavitele, a nedědí-li ony, tak dědí jejich další potomci (tzv. právo reprezentační). Výlučnost této skupiny se projevuje tím, že jim z pozůstalosti náleží povinný díl, který musí zůstat zcela nezatížen (např. odkazy). Velikost povinného dílu závisí na věku nepominutelného dědice. U nezletilého činí minimálně 3/4 jeho zákonného dědického podílu, u zletilého 1/4 jeho zákonného dědického podílu.
Oprávnění dědici
Oprávněný dědic má dědické právo, které vzniká smrtí zůstavitele, pokud dědic v době smrti zůstavitele žije. Jedinou výjimku tvoří tzv. nasciturus – tedy dítě, které je v okamžiku smrti zůstavitele počaté, musí se narodit živé. Takovému dítěti se říká pohrobek. Obdobně právnická osoba může dědit, pokud v době smrti zůstavitele existuje nebo vznikne nejpozději do roka po jeho smrti.
Opominutý dědic
Opominutým dědicem je nepominutelný dědic, který sice nebyl z ůstavitelem vydě děn , ale zároveň není zohledněn v závět i . Závětí tedy zůstavitel určil celou pozůstalost jiným dě dicům, než svým potomkům. Tehdy se nezletilým potomkům musí dostat jejich povinný díl.
Odkazovníci
Odkazovníci tvoří další okruh osob, které mohou nabýt majetek z pozůstalosti. Jejich postavení je obdobné postavení dědiců s tím rozdílem, že neodpovídají za dluhy zůstavitele a nejsou účastníky dědického řízení.
Pominutelný dědic
Pominutelnými dědici jsou všechny ostatní osoby, s výjimkou potomků zůstavitele. Tedy všichni ostatní příbuzní včetně manželky i jakékoliv další nepříbuzné osoby.
Starostlivý dědic
Obvykle se stává, že některý z dědiců se staral o zůstavitele delší dobu či jej živil a nepobíral za to žádnou odměnu. V takovém případě má právo požadovat na ostatních dědicích přiměřené vypořádání, o které se zvětší jeho dědický díl. Je tomu však tak pouze, dědí-li se na základě zákona.
Výše povinného dílu
Při stanovení výše povinného dílu se nevychází pouze z hodnoty pozůstalosti. Zároveň se provádí i tzv. započtení na povinný díl. Fakticky to znamená, že se zohlední i to, co nepominutelný dědic obdržel bezplatně od zůstavitele za dobu tří let před jeho smrtí (zůstavitel může stanovit i lhůtu delší), jaké dluhy za něj zaplatil a některé další úlevy. Obvyklé dary (Vánoce, narozeniny apod.) se však nepočítají. Provedení zápočtů ale nezakládá povinnost něco vydat.
Vyplacení poviného dílu
Povinný díl však neznamená, že by nepominutelný dědic měl nárok na majetek z pozůstalosti, který dědí dědici z dědické smlouvy či určení v závěti. Má pouze právo na peněžní částku rovnající se hodnotě povinného dílu, která jim musí být ostatními dědici vyplacena. Je-li tato částka velká, může soud povolit splátky. Nepominutelní dědici mají možnost dohodnout se s ostatními dědici na jiné výši podílu, než jim připadne jako nepominutelný díl.
Vypořádání dědictví. Nabytí a potvrzení dědictví
Nabytí dědictví potvrzuje soud, a to osobám, jejichž dědické právo bylo potvrzeno. Dědic se o své právo musí přihlásit soudu ve lhůtě, kterou soud určil. Při projednání pozůstalosti se nepřihlíží k dědickému právu:
dědiců, kteří se ve lhůtě nepřihlásili
neznámých dědiců
dědiců neznámého pobytu, kteří o sobě ve stanovené lhůtě (vyrozumění vyhláškou) nedali vědět
Dědicové si mohou před soudem v řízení o dědictví domluvit jakékoliv podíly bez ohledu na skutečnou výši jejich nároku. Pokud jsou však díly stanoveny na základě dědické smlouvy nebo závěti, je to možné, jen pokud to zůstavitel výslovně připustil.
Zřeknutí se dědictví
Ne každý, kdo se může stát dědicem jím chce být. Zákon zná pět možností, kdy se taková osoba dědicem nestane.
1. Zřeknutí se dědického práva
Je to možné v případě dědického práva, které má teprve vzniknout. Jedná se tedy o úkon, který učiní potenciální dědic s budoucím zůstavitelem ještě za života zůstavitele, a to tím, že uzavřou písemnou smlouvu formou veřejné listiny (např. notářského zápisu). Ve smlouvě musí být jasně napsáno, že neplatí pro potomky, jinak ani potomci nedědí. Příkladem může být situace, kdy rodiče jednomu z dětí zaplatí drahá studia a proto se toto dítě zřekne pro budoucnost své účasti na dědění.
2. Odmítnutí dědictví
Přichází v úvahu až po smrti zůstavitele. Děje se výslovným prohlášením vůči soudu buď ústně do protokolu, nebo písemným podáním. Nejčastější situací, kdy dochází k odmítnutí dědictví, je zjištění, že dědictví je silně zatíženo dluhy. Jednou učiněné odmítnutí dědictví nejde odvolat. Dědic se tím dostane z dosahu věřitelů. Pozor, k odmítnutí dědictví se nepřihlíží, dal-li dědic již svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout – například se nastěhuje s rodinou do domu zůstavitele.
3. Vzdání se dědictví
Je to situace, kdy dědic je řádným dědicem a neodmítl dědit, ale rozhodne se v průběhu dědického řízení, že svůj nárok přenechá jinému z dědiců, který to ale musí přijmout. Typickým příkladem je vzdání se dědictví pozůstalé manželky ve prospěch dětí.
4. Dědická nezpůsobilost
Dědická nezpůsobilost znamená, že dotyčná osoba je z dědického práva zákonem vyloučena. Novela zákona rozšířila počet případů dědické nezpůsobilosti. K dosavadním dvěma způsobům – úmyslný trestný čin proti zůstaviteli nebo jeho příbuzným či zavrženíhodné jednání proti zůstavitelově poslední vůli – přibyly dva další: Domácí násilí mezi manžely (v případě, že z toho důvodu probíhá rozvodové řízení) a zanedbání rodičovské zodpovědnosti.
