"Byl jsem tehdy v Laterně magice a v průběhu let jsem pocítil nejasnou touhu zobrazovat skutečnost kolem sebe i jiným způsobem než režírováním. A tak jsem byl spíše autor, a to až do ruského přepadení naší země. Pak jsem přestal psát," řekl Smoček ČTK. Divadlo by podle něj nevzniklo, kdyby neměl právě rozepsanou hru.

"Ti, kteří to divadlo později tvořili, pracovali úplně jinde, třeba i mimo Prahu. Tehdy existovalo Státní divadelní studio, kde byla řada scén včetně Semaforu, dvou černodivadelních souborů či skupiny Linha Singers. Když mě jeho šéf Miloš Hercík oslovil, právě jsem dopisoval hru Piknik a jeho nabídky na nové divadlo jsem využil," uvedl. Dohodl se s ním, že si může pozvat koho chce. A tak na podkladě té hry vznikl úmysl inscenovat ji v rámci tohoto studia a jedné z jeho scén.

"Vybral jsem si Smečky, kde sídlil končící soubor Paravan. Podmínkou bylo, aby nová scéna prosperovala, něco přinesla a měla myšlenku," dodal Smoček. Pak vymyslel název Klub; měl představu, že se tam budou scházet herci z různých divadel jako se hudebníci scházeli v Redutě. Protože ale název mohl být zavádějící, navrhl Vostrý chytlavější spojení - činoherní. "Tak se stalo a je to dobré jméno," dodal Smoček.

Nová scéna si celé půlstoletí udržela zájem diváků, z hostujících herců se stala tradice. Narušila ji jen doba normalizace, kdy se tam prý několik lidí vnutilo. "Zařídili, že jsme měli stálé smlouvy - do té doby byly smlouvy na rok," vysvětlil Smoček. A tak je to dnes pevné divadlo a zároveň divadlo hostů. "Někteří z herců, kteří tam jsou dlouho, už nejsou ve svazku divadla, ale zároveň jako by ho nikdy neopustili. A oni to tak také cítí," dodal. Scéna zaměstnává 18 herců, s hostujícími se soubor rozšiřuje až na pět desítek lidí.

Například Michal Pavlata je členem Činoherního klubu od roku 1994. "Teprve na tomto jevišti jsem zjistil, že se divadlo může hrát úplně jinak, než jsem do té doby tušil," uvedl.

Ivana Chýlková hraje v pěti inscenacích, celkem ztvárnila jedenáct rolí. Kdysi tu prý viděla Smočkova "Burkeho", byla v prvním ročníku DAMU a bylo to pro ni jako pro divačku naprosté zjevení. "Scéna ve Smečkách je vlastně víc než divadlo. Je to slavný klub, velmi činoherní," dodala.

Angažmá Veroniky Žilkové zavinil pád, když v roce 1982 spadla na DAMU rovnou k nohám nynějšího ředitele Činoheráku Vladimíra Procházky. Hledali tehdy s režisérem Ivem Krobotem záskok za Libušku Šafránkovou do Örkényovy Rodiny Tótů - a tak se tu ocitla poprvé. Pak prý promarnila několik let v jiných divadlech, než se vrátila. "V žádném jsem nezažila takovou 'vzájemnou blízkost'. Kolegové i diváci jsou tady v tak těsném kontaktu, že lehce odhadnete, na co myslí, co si o vás myslí i co kdo večeřel. Ale ta blízkost z očí do očí z vás všech činí spoluhráče," vysvětlila.