Její práce je na molu. Už dvanáct let se pohybuje ve světě módy. A ten jí leží u nohou. Z nabídek si pečlivě vybírá. "Modeling dělám pro peníze a ne pro zábavu," říká topmodelka Simona Krainová. Netají, že je bohatá. Je ale taky šťastná? * Jaká jste byla jako malá holka? Myslím si, že jsem byla nesnesitelná. Ukřičená, protivná, vždycky jsem si prosazovala své a mockrát jsem dostala na zadek. Ale na druhé straně jsem byla maminčin mazánek. Neuměla jsem být sama, utíkala jsem z mateřské školky za mámou do práce. Naše babička mě vůbec nechtěla hlídat, jak jsem zlobila. * Máte z dětství nějaké jizvy? Mám jich pár, ale nikdy to nebylo na šití. V kariéře modelky mi nevadí. Jednu jsem si přivodila už jako dospělá v Itálii při focení s Michaelem Contem. Stála jsem na vysokých podpatcích a byla jsem v plavkách. On po mně chtěl, abych skočila, že to bude úchvatná fotka ve skoku. Vyhověla jsem mu, ale následoval pád. Jela jsem snad dvacet metrů po štěrku, krvácela mi kolena... * Vyfotil ten pád? Vyfotil. Ležela jsem na zemi a on mě fotil. Říkala jsem si: Mám mu jednu vrazit! Sebrala jsem se a odjela pryč. Ale ta fotka byla skvělá a kolena se zahojila. * A co šrámy na duši z dětství? Měla jsem velké problémy se spolužačkami. Byla jsem hodně panovačná, umanutá. Vždycky jsem si víc rozuměla s kluky. S holkama jsem vedla dívčí války, a to mě dost bolelo. Moc jsem chtěla kamarádit s holkama, ale v dětství jsem k nim - až na Ilonu ze sousedství - nenašla cestu. Na základku nemám dobré vzpomínky, nejezdím ani na srazy spolužáků. * Nezáviděly vám, že jste byla hezčí? To těžko. Byla jsem vysoká, hrozně hubená, samá ruka samá noha, hrbila jsem se, jezdila jsem do ozdravoven a naši mi denně dávali lžičku rybího tuku. Brrr! * Zato teď máte velkou kamarádku - Darinu Rolincovou. V šoubyznysu je to docela vzácné... Darinka mně vyhovuje úplně vším - jak je milá, srdečná. Líbí se mi, jak jedná s lidmi, je profesionálka. Má to v hlavě srovnané. Vážím si jí a našla jsem se v ní. Vím, že mi pomůže s každým problémem, nemusím si s ní nic vysvětlovat, jsme si povahově dost podobné. * Máte nějakou blízkou duši mezi modelkami? Evu Herzigovou. Přijela jsem do Paříže rok po ní a ona mě vzala pod svá křídla. Bydlely jsme spolu v bytě, patřily jsme pod stejnou agenturu. * Kdy jste se poprvé ocitla na molu jako modelka? Asi v sedmnácti v Paříži. Já jsem neprošla českým modelingem. Podle fotek si mě vybrala francouzská agentura Madison Models. Bylo to v roce 1990. * To byl docela skok do neznáma... Bylo to kruté. Jsem z Havířova a najednou jsem žila v Paříži. Neuměla jsem ani anglicky, natož francouzsky, děsilo mě metro, obchody a nebýt Evy Herzigové, tak nevím. * Co Francouzi? Francouzi jsou milí, galantní, ale dost staromódní. Žila jsem šest let v Paříži s Alexem Bougaltem a rozešli jsme se. Každý jsme vyrůstali v jiné kultuře. Alex nezná Tři oříšky pro Popelku, neví, co to jsou houskové knedlíky se zelím, a nedá se mu to vysvětlit. My jsme poznamenaní svou historií, máme za sebou svá trápení, oni to měli trochu jednodušší, a něco prostě nepochopí. To mě vždycky trápilo. * Takže chcete Čecha... Vždycky jsem si přála českého partnera. Strašně tíhnu k naší zemi a nikdy jsem si neuměla představit, že budu žít ve Francii. Vážím si ale toho, že mě ta země přijala, že jsem tam mohla pracovat a udělat kariéru. * Alex vám nic nedal? Ale dal. Spoustu zkušeností. Byli jsme stejně mladí a mám pocit, že jsem vyzrála trochu rychleji. V tom byl ten problém. On se věnoval své restauraci, moc jsme se nepotkávali, a když jsme se potkali, zjistila jsem, že jsem v tom životním maratónu o několik stovek metrů dál než on. Že mi nestačí. Chlap by měl být asi starší než ženská. * Teď máte moderátora Bořka Slezáčka. Co vás na něm zaujalo? Všechno. Inteligence, je milý, srdečný, pozorný, nosí mi kytky. S ním mě baví svět. Věřím tomu, že je to osudová láska. Můžu se samozřejmě mýlit, život je nevyzpytatelný... * Umíte si ho představit jako otce svých dětí? Ano, a to je pro mě strašně důležité. Ale děti ještě neplánuju. Rozhodně jsem Bořka nekontaktovala jako otce svých dětí. Už nás také média hnala k oltáři. Na tyhle věci je ještě spousta času. Známe se teprve pět měsíců. Zatím se rozkoukáváme, poznáváme se navzájem a tohle období považuji za to nejkrásnější, co prožívám. * Vy jste zamilovaná! Strašně! A doufám, že budu celý život! * Vraťme se na zem. Myslíte na důchod? Ne. Takhle daleko ještě nejsem. Já myslím jen na to, co bylo, a na to, co je. * A umíte si představit, že vám bude třeba šedesát? Umím, ale jen tak, že vedle mě bude nějaký dědek o holi. Budeme se mít hrozně rádi, budeme krmit holuby a vyhřívat se na sluníčku. I tohle období může být krásné. Stáří se nebojím, ani stárnutí. Je docela umění přejít z napráskaného programu, kdy vám všichni tvrdí, že jste nejkrásnější, do klidu a doby, kdy po vás neštěkne pes. Pro modelku je hranice kolem třicítky. Pak si každá musí rozmyslet, co dál. Nesmíte čekat na poslední telefon, kdy vám agentura řekne, že už vás nepotřebuje. * Zdá se, že tohle máte vyřešené! Rozhodně nechci být na někom finančně závislá a nechci sedět doma se založenýma rukama. Teď vydělávám dost a vím, že už si v jiné profesi víc nevydělám. V tomhle se na mě usmálo štěstí, za které jsem vděčná. To štěstí držím v ruce a dokázala jsem ho využít. Mám našetřeno, takže se můžu svobodně rozhodnout, co bude dál. S přehlídkami ještě nekončím, ale už něco chystám: možná otevřu kavárnu nebo noční podnik, možná agenturu. Nikdo mi neporadí, musím se rozhodnout sama. * Jsou honoráře modelek opravdu tak závratné? Na to vám žádná rozumná modelka neodpoví. To je soukromá věc, o které se nebavím ani s rodiči. Naše profese je časově omezená a také riziková. Nevíme ani, co bude další den. I když si vydělávám za den víc než třeba skvělý primář v Čechách za měsíc, nemám stejně žádnou finanční jistotu. Navíc máme vysoké životní náklady. Platíme si letenky i hotely. Buď pracujeme a jsme úspěšné, nebo ne. Všechno má své pro a proti. * Netáhne vás to k filmu? Zkušenosti už přece máte. Režisér Jaroslav Soukup mě v devatenácti letech obsadil do hlavní role svého filmu Kamarád do deště II. Mými partnery byli Lukáš Vaculík a Sagvan Tofi. Tehdy mě objevil scenárista Jaroslav Vokřál, který se bohužel před dvěma lety zabil při autonehodě. Byl to jeden z nejdůležitějších mužů v mém životě a moc mi chybí. Filmová hvězda ale ze mě nejspíš nebude. Při natáčení mě Jarda doslova držel za ruku. Chtěl o mně také napsat knihu. Dohodli jsme se na tom dva dny před jeho smrtí. Až jednou naberu sílu, napíšu ji sama a věnuju ji právě jemu.