20°C
„Ivan Hlas je geniální hudebník, Bohem políbený textař, kráčející ve šlépějích poetismu Jiřího Suchého. Dnes voní jeho melodií i slovy na pět stovek písniček. Nahlas si je zpívá několik generací. Zlidověly. Co víc si může člověk přát. A moc mu přeju, ať ho múzy stále líbají tak něžně a vytrvale,“ konstatovala režisérka dokumentu Alena Činčerová.
Písničkář a muzikant Ivan Hlas se proslavil především hudbou k muzikálové komedii Šakalí léta, za niž v roce 1993 dostal Českého lva. Snímek natočil režisér Jan Hřebejk podle scénáře Petra Jarchovského, který ho napsal na motivy povídky spisovatele Petra Šabacha.
Podílel se na hudbě ke komedii Petra Nikolaeva Báječná léta pod psa (1997), jež vychází z knižní předlohy Michala Viewegha. S Ivanem Králem Hlas složil muziku k dnes již legendární tragikomedii z roku 1999 Pelíšky (z dílny opět trojice Jan Hřebejk, Petr Jarchovský a Petr Šabach).
Jak uvedla tisková mluvčí ČT Vendula Krejčová, dokument Ivan Hlas – Pramínek času uvidí diváci 8. května ve 20:15 na ČT art, tedy dva dny před jeho sedmdesátinami.
Ivan Hlas pro Blesk odpověděl na tři otázky:
Snad všichni známe vaše hity, ale máte svou oblíbenou písničku, kterou obzvlášť rád zpíváte, nebo k ní máte nějaký speciální vztah?
Já mám rád úplně všechny, rád si je zpívám. Fakt všechny.
To, že jste začal zpívat, tak za to prý může to, že jste se jako malý bál po tmě, je to pravda?
Ano, to je pravda. Já když jsem byl malý kluk, bydleli jsme v poměrně velkém bytě, a když jsem musel jít v noci ve tmě na záchod, tak jsem se prostě bál a tak jsem strach přebíjel tím, že jsem si zpíval. A postupně jsem začal zpívat i ve dne, hrozně rád jsem zpíval s maminkou
Muzikanta ze mě rodiče nikdy mít neplánovali, takže když jsem začal třískat do kytary, šli na to prakticky. Dali mě do hudební školy, aby se to aspoň dalo poslouchat. Ve čtrnácti jsem na otcovu otázku, čím chci být, hrdě odpověděl, že „něco jako John Lennon“. Otec jen mávl rukou, že jeden už tu je a je docela dobrý....
Jak to bylo s vaší první kytarou?
První kytaru, kterou jsem měl v ruce u nás doma, zůstala na stole po rodičovském mejdanu. Asi ji tam v noci někdo zapomněl. Nejdřív jsem pohladil ukazováčkem struny, jemňounce to zaznělo, pak jsem ji vzal do ruky a jen ji choval, pak jsem ji zkusil zmáčknout a současně brnknout, ale bolelo to a nic nebylo slyšet.
