Zpěvák Petr Muk (42) se bál, že s nadcházejícím podzimem se opět ozvou jeho deprese. Nic takového se ale naštěstí nestalo. Jí svoje prášky, koncertuje, vystupuje v divadle, raduje se z roční dcerky Noemi a říká, jak je rád, že se mu před rokem a půl z tohoto světa odejít nepodařilo. Maniodepresivní psychózou trpí od devatenácti let. Nedělní Blesk však zjistil, že už předtím získal "papíry na hlavu", aby nemusel na vojnu. Je možné, že si tím svoje problémy přivolal? Jak se vám podařilo získat "modrou na hlavu" v době, kdy jste potíže ještě neměl? "Na vojnu jsem nechtěl, a tak jsem už asi od patnácti let poctivě zaplňoval kartu na psychiatrii a neurologii a studoval v knihách a psychiatrických skriptech, co mám před lékaři říkat, abych nemusel být odveden. Diagnóza, kterou mi pak určili, zněla psychopatie s převažující melancholií po celý rok, a modrou jsem dostal. Pak jsem ale v devatenácti letech začal opravdu mít problémy." Nenapadlo vás, že jste si s tím tak trochu zahrával? "To by přišlo stejně, ale dlouhá léta to vědělo jen moje nejbližší okolí." Ulevilo se vám, když jste o vaší nemoci otevřeně promluvil po sebevraždě Karla Svobody? "Předtím jsem o tom mluvit nechtěl, ale pak mě ty věčné dohady o tom, jestli jsem magor takový nebo onaký už naštvaly a řekl jsem si: Dost! Když se to poté, co jsem se vrátil z psychiatrie, propíralo v médiích, ještě jsem úplně s kůží na trh nešel, ale když se zastřelil Karel, změnilo se to. Rozhodl jsem se, že řeknu všechno, jednou a provždy. A byl jsem rád, že jsem to udělal. Bohužel diagnózou maniodepresivní psychózy trpí spousta umělců..." Co jste při depresi cítil? "Když to přijde, kromě dobrých léků vám nepomůže nic na světě. Život je v tu chvíli nesnesitelný. Třeba měsíc máte hroznou úzkost, nemůžete spát, potíte se, nejste schopný pracovat a po měsíci vás už nohy sotva nesou... to se nedá vysvětlit. Deprese je nemoc jako každá jiná. Když máte vysoký krevní tlak, také musíte brát léky, nebo hrozí, že brzy zemřete na infarkt. Výhodu to mělo jen v tom, že když jsem byl dole, psal jsem melancholické písně, a když jsem byl nahoře, psal jsem písně veselé. Karlu Svobodovi se podařilo dokončit to, co mně se nepovedlo, a teď jsem hrozně rád." Určitě hlavně kvůli malé Noemi... "Ale i kvůli manželce Evičce a starším dcerám. A Noemi, to je opravdu poklad." Jak se o ni staráte? "Dělám všechno, co je potřeba. Ráno nechávám Evičku spát a malé dělám mléko, pak i ovocnou svačinku, a když nemusím být ve stustudiu nebo někde jinde, jakmile mám chvilku, beru psa, kočárek a vyrážíme do parku. Když jsme tam tuhle byli, malá poté, co sjela z klouzačky, ochutnala poprvé i písek." Už doma něco rozbila? "Zatím ne, ale co se dalo zamknout, jsme zamkli. Do ostatních poliček jsme dali pojistky a musíme hlídat, aby nebyly otevřené dveře od šatny, protože tam je hliníkový žebřík, po kterém už jednou vylezla až nahoru. Nádobí vyhazuje z kuchyňské linky, stěhuje ponožky, hračky... tuhle jsme jednu hračku našli i v jedné nádobě na tříděný odpad, co doma máme." Prý máte také rozdělenou kuchyň a dodržujete košer stravu? "Ta domácnost je takhle zařízená a kuchyň máme rozdělenou na mléčnou a masitou. Není na tom nic špatného, strava je dostatečně pestrá. Jíme hlavně drůbeží a hovězí maso a vyhýbáme se vepřovému, králičímu atd." Proč to tak máte? "Židovsko-křesťanský kodex je popsán v bibli a snažím se ho dodržovat. Různé filozofi cké směry jsem studoval už na střední škole - judaismus, taoismus, buddhismus, zajímalo mě všechno. Ten kodex dává člověku pro život velmi jasná doporučení. Všechno dodržovat nelze, to bych vůbec nemohl pracovat, ale i tak mě to naplňuje." Řídíte se Desaterem? "Samozřejmě, a snažím se ho dodržovat, i když to někdy jde trochu proti lidské přirozenosti. Každý muž by třeba chtěl mít sexuální zkušenost s co nejvíce ženami, ale správné to není." Z čeho jste měl v poslední době radost? "Například z toho, že se malé prořezaly zoubky. A pak je největší radostí a svátkem právě teď naše koncertní šňůra a nové cédéčko Slunce, kde jsou i největší hity." Muzikál Golem, kde hrajete Rabiho Löwa, není radost? "To je zase něco úplně jiného. Stát na jevišti s činoherními velikány je pro mě čest. Myslím, že se muzikál povedl, a mrzí mě, že kritiky ho tak napálily, tím spíš, že vím, jak na to byl Karel Svoboda, autor hudby, citlivý. Dodnes beru jako svou prohru, že jsem ho včas nepřivedl k psychiatrovi, který léčí mě, anebo že jsem mého lékaře nedovezl do Jevan za ním, když na kliniku nechtěl." Co jste dělal, když jste se dozvěděl o jeho sebevraždě? "Stáhnul jsem se do pokoje a plakal. A to jsem dlouho předtím fakt nebrečel." Po dvaceti letech jste na novou desku nazpívali i moderní verzi kultovní písně Ráchel. Proč byla kdysi zakázaná? "Tenkrát nás nařknuli z propagace nacismu kvůli pochodu, který tam zní, a další říkali, že to je sionistická píseň propagující stát Izrael, takže vůbec nepochopili, oč tam jde. Ta píseň vznikla na základě biblického příběhu o Ráchel a Ester, nic víc, nic míň." S podzimem dostávají deprese i zdraví lidé. Jak jste na tom teď? "Trošku jsem měl obavy, aby se můj stav nezhoršil, ale nestalo se. Kdyby se cokoliv u mě měnilo, ihned to poznám a v tom případě jdu okamžitě znovu k lékaři. Na dně jsem už byl a vrátit se tam nehodlám."