Pane Vinkláři, proč žijete sám? Tuto otázku herec dostal před deseti lety. Ženské to se mnou mají těžké, jsem na ně zlej - odpověděl s nevšední upřímností. Proto je lepší, když jsem sám - tiše dodal v návalu sebekritiky. Snil o výjimečně tolerantní ženě, která neobtěžuje otázkami typu: Co si s těmi kamarády do pěti do rána povídáš? Přátele si Josef Vinklář vybíral z řad lékařů, malířů či milovníků mariáše na chalupě v Českém ráji. Mezi kolegy jich tolik neměl, vzhledem ke své poněkud komplikované povaze. Nejvíce tíhl ke Stelle Zázvorkové, tam se však jednalo spíše o společné vzpomínání na Wericha než o velké přátelství. Na začátku jeho života byl požár, ke konci přišla povodeň. Požár zažil jako pětiletý a velkou vodu v době, kdy mu bylo jedenasedmdesát. Oheň mu paradoxně pootevřel dveře k herectví. Ve čtvrt na jedenáct v noci zachraňovali jeho rodiče domácí zvířata, když tu si vzpomněli, že v posteli spí dva kluci. Odnesli je k sousedům, stavení shořelo do základů a ráno se rodina stěhovala z vesničky Podůlší do Prahy, kde nikdo z nich jakživ nebyl. Při povodni v roce 2002 se Vltava přišla podívat těsně pod okna Vinklářova bytu v prvním poschodí. Nebál se o sebe, ale o krásné obrázky, které celý život sbíral: "Nejde o to, že bych přišel o majetek, ale ty obrázky by už nebyly, nikdo nikdy by se na ně nemohl dívat. Neumím si bez nich představit den." Ale nestalo se tak, Vltavě ke zničení sbírky chybělo dvacet centimetrů. Tajemná kráska z Prahy Tatínek byl zednický mistr a milovník piva, uměl flámovat až do rozednění. Maminka byla služka. Josefa vychovávali přísně. Když mu bylo jedenáct, v bytě se ztratilo padesát haléřů, tehdy slušná částka. Maminka se domnívala, že ty peníze vzal Josef. Sbal si věci a běž - řekla mu. Stál venku v tmavé chodbě a třásl se hrůzou. Když maminka padesátník našla pod stolem, dostal od ní jako náplast na bolístku korunu na kolotoč. A tatínek, ten když zjistil, že Pepa šel místo školy na fotbal, dal mu řemenem na holou. Veškeré Pepovy lumpárny se odehrávaly na Malé Straně. Z mostu Legií tu skákal s kamarády do Vltavy. Po hlavě, v dámských šatech nebo pro zpestření s deštníkem... Policajtům se to nelíbilo, často malé darebáky pronásledovali. Hereckému řemeslu se mladičký Vinklář dva roky učil u Voskovce a Wericha. A naučil se zde další více či méně užitečné věci: kouřit, hrát mariáš, pít pivo, číst knížky, chodit na ryby. V tomto období se protrpěl první láskou. Nejkrásnější herečka z Prahy, starší než on... Strašák jménem manželství Sám pochopil, že není ideálním člověkem pro manželství. Ostatně být manželem zkoušel třicet let, pak dostal rozum a rezignoval. Nesnesl představu, že se za ním plíží žena s nůžkami ve snaze přistřihnout mu křídla. "Jana Dítětová byla skvělá herečka a vynikající člověk," řekl o své první manželce. Měli spolu syna Jakuba, manželství však skončilo krachem, neboť Vinklář se zamiloval do herečky Realistického divadla Ivanky Deváté. I ona se kvůli němu rozváděla. Okouzlil ji jeho smysl pro humor. Měli spolu také syna (Adama) a vzali se a rozvedli hned dvakrát. Podruhé to bylo definitivní. Ivanka Devátá, nyní úspěšná spisovatelka a představitelka přísné matky v seriálu Velmi křehké vztahy, nechtěla k úmrtí bývalého manžela za žádnou cenu nic říci. "Je to úplně zbytečné, nebudu o tom hovořit!" nekompromisně sdělila Nedělnímu Blesku. S Vinklářem se nestýkali a nemluvili spolu. "Je to moc dávno. Máme spolu syna a to je všechno," říkávala o něm stroze. Krach manželství? Moje vina! To Vinklář je v tomto směru daleko sdílnější. "Doznávám se, že rozvod se nekonal z její viny, ale z mé," svěřuje se v knize Pokus o kus pravdy. "Přece ale musím povědět, že měla dvě kosmetické vady, se kterými jsem se nemohl smířit. První - měla příliš ráda samu sebe. Druhá, z mého pohledu neodpustitelná - milovala mince. Hlavním důvodem rozchodu ale byla skutečnost, že jsem poznal ženu, pro kterou bych udělal všechno na světě. A kolikrát se tohle chlapovi přihodí?" Zatímco on kvůli osudové lásce Ivanku s dítětem opustil, osudová láska se jeho příkladem neřídila. "Cvrnkla do mě jako do kuličky a já se kutálel," komentoval to herec. Milovaná cigareta Třiatřicet let strávil v Realistickém divadle (Romeo, Švanda dudák, Rogožin v Idiotovi), od roku 1983 hrál v Národním. V televizním seriálu Nemocnice na kraji města ztvárnil nezapomenutelného doktora Cvacha, nesympatické budižkničemu, které téměř nic neumí a do všeho mluví. Ke svému zdraví se choval velmi, velmi macešsky. Kouřil jako komín a k alkoholu také neměl právě odpor. Mozková příhoda ho skolila už v polovině devadesátých let. "Taková událost má jednu výhodu, rychle vás vzpamatuje," řekl později. "Najednou zjistíte, že ty zdánlivě dominantní věci nejsou důležité. Mně se všechno scvrklo na to, abych se ještě uzdravil a aby byly v pořádku děti - na ty jsem myslel nejvíc. Souběžně s tím jsem si přál, abych si ještě někdy zahrál divadlo..." Dva měsíce nato stál na jevišti v Roku na vsi. Choval se vždy jako velký profesionál, na zkoušky chodil dokonale připraven a žádal to také od ostatních. Mnohdy to však přeháněl. Byl vůči svým kolegům netolerantní a přehnaně přísný, nestrpěl jakékoli nedostatky, případně na ně zbytečně důrazně upozorňoval. Na divadelních zkouškách bývalo kvůli němu dusno, shodují se mnozí jeho kolegové. Moravští vrabci v Českém ráji Rád vařil, a nejen česká jídla. Vnuky zval dokonce i na čínu, ale specialitou se pyšnil stoprocentně tuzemskou: byli to moravští vrabci pečení v Českém ráji, kde měl chalupu a v ní pec. Chalupu si pořídil v Jinolicích, kousek od rodného Podůlší. A právě tam, v hospodě Na Jívě, hrál se štamgasty (a často vyhrával) mariáš. K pití se podávala whisky. Nechal se slyšet: "Umím pozvat hospodu, není mi líto groše. Svým způsobem jsem na to furiantsky pyšný. Kdybych se uměl prát, jako že to neumím, tak vybílím lokál. I ta vesnice, kde mám chalupu, je plná furiantů. Když je pozvete na panáka, tak se pořád točí kolečka." Shodou okolností své poslední představení odehrál letos v únoru v Národním divadle jako dědeček Dubský v inscenaci Naši furianti. 18. září vpodvečer podlehl rakovině plic, do 77. narozenin mu zbývaly necelé dva měsíce...
Co také řekl... * Když jdu do divadla a mám brejle, roli, zapalovač i cigára, tak to slavím jako vítězství, protože se z pověrčivosti nikdy nevracím domů. * V mládí jsem flámoval někdy i dva dny v kuse, ale nikdy jsem nepil v práci. I když se po představení těšívám, jak si dám točené. Táta říkával: Až mi přestane chutnat rezavá voda, pomni, že tady nemám co dělat. * Ženská, když se zamiluje, tak vezme kufry, jde za chlapem pod okno a volá: Tady mě máš! A chlap je zbabělej a říká: Dej mi čas, já to nějak vyřeším. Jenže vyřeší houby. * V určitou chvíli jsem pochopil, že nejsem ideální člověk pro manželství, a dobrovolně jsem zvolil samotu. Nikdy jsem sám v sobě nerozřešil dilema, jestli vztah se ženou je pro mě hodnotnější než kamarádi. * Co jsem si navařil, a to myslím i v životě, to si sám sním. V jistém ohledu je to dobré, ale někdy i smutné. * Každý máme vyměřený čas a konec je nezvratný. Nemělo by se ale přemýšlet o tom, zda přijde zítra, nebo pozítří. Někdy to bude, nikdo však neví, kdy. Proto má člověk žít, jak umí nejlíp.
