Bývalý pohádkový princ, charizmatický herec, majitel erotického hlasu a velký milovník v osobním i hereckém životě. To je Alexej Pyško (50), jehož hlas byl v posledních letech mnohem populárnější než jeho tvář. Dabuje hollywoodského drsňáka Bruce Willise, namlouvá reklamy a také upoutávky v České televizi. Před pár měsíci ale nastoupil do seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde hraje majitele baru Kosmatu. Kosmata začne žít s dívkou o dvacet let mladší. Rozumíte mu jako muž? "Přiznám se, že si takový věkový rozdíl neumím představit. Jako chlap se na mladou holku rád podívám, ale dnes už jsem ze sebe spokojeně vyděšený, že to se mnou ani neťukne." A dříve to ťuklo? "Kolem mě prošla ženská sukně a já byl úplně na šrot. V době své nejdivočejší milostné životní etapy jsem měl heslo: Hlavně NE do postele chlapa a nekrást! Krásné ženy mě fascinovaly vždycky. Dodnes se divím, že jsem se nevyboural, protože jsem se udiveně otáčel za každou kočkou. Kdy se to změnilo? "Až když mi táhlo na třicet, měl jsem asi dvouletý vážný vztah. Tehdy jsem zjistil, že nepotřebuju poznávat zástupy dalších ženských. Že dokážu být víc šťastný i s jednou jedinou. Což jste pak ale nepraktikoval, pokud vím... "Nové přítelkyni jsem řekl: Můžem spolu být, ale já jsem svobodný a v mém životě je ještě tahle a tahle. Přítelkyně o sobě vzájemně věděly a respektovaly se. To souvisí s mojí povahou: Já totiž nesnáším vymýšlením intrik. Zešílel bych, kdybych musel vytvářet nějaké konstrukce." Že vy jste byl tak trochu muslim? "To ne, i když připouštím, že život v harému měl své jisté kouzlo... (směje se) Žárlil jste někdy alespoň trochu? "Trochu? Míval jsem stavy, kdy mě žárlivost úplně mučila. Pak jsem měl naopak období asi patnácti let, kdy jsem říkal: Dělej si co chceš, ale domů mi to nenos. Nechci o ničem vědět. Až tak jsem byl velkorysý." (směje se) Jaké typy žen vás přitahovaly kdysi a jaké dnes? "S věkem postupuje mužský zájem od spodních částí těla víc nahoru. Když zjistíte, že se ženami se dá i kamarádit a vůbec nemusí jít o sex, tak toho svého pravěkého živočicha, co ho máte v sobě, zklidníte. Jak jde život, zjistíte, že už stejně nevyskočíte tak vysoko jako dřív a že je hezký mít doma to teplo, který nemá člověk samotář. Ale chce to mít kliku potkat toho pravýho člověka, co k vám patří." Podle čeho se takový člověk pozná? "Já bych to řekl jinak. Ne podle čeho ale spíš kdy. Někdo to ví hned, někdo k tomu vnitřnímu rozhodnutí dojde později." A to si jako chlap řeknete rozumem, nebo srdcem? "Srdcem určitě, ale já jsem člověk, který o všem hodně přemýšlí, takže u mě sehrál rozum podstatnou roli. Říct někomu: Pojď, půjdeme společnou cestou, je hodně zásadní rozhodnutí. A já si rád stojím za svým. Mám to tak i v práci. Když domlouvám role, herce, režiséry, chci, aby mý slovo 100% platilo. Dlouho přemýšlím, než řeknu ano." Jak dlouho jste se svou ženou? "Asi osm let. Z toho tři roky jsme s Janou manželé." Máte děti? "Mám. Vyženěného Honzu." A svoje? "Ne. Tohle je příliš tenký led... V životě nemůžete mít úplně všechno." Není vám to líto? "Já mám hodně šťastný život, hodně jsem prožil. Když přijdou ty misky vah, člověk si říká: Mám to, co mám a s čím jsem spokojený, obětovat za něco, co bych ještě mohl mít? Odpovídám: Ne! Nemám vůbec žádný zájem začínat jakýkoliv jiný život s někým jiným. Jsem spokojený tak, jak to je." Chtěl byste nějakou etapu ve svém životě prožít ještě jednou? "Zodpovědně říkám, že ne! Já jsem si rebelského života opravdu užil. Tím nemyslím jen ženský. Život u divadla mně hodně pohltil, poznal jsem spoustu nádherných lidí. Jezdil jsem na vodu, hory, cestoval a hodně žil naplno." Jak vzpomínáte na role pohádkových princů? "Prince jsem hrál rád, ale taky jsem pořád hrál nějaké venkovské chlapce. Když už mi bylo 33, přišlo mi divný hrát dvacetiletý chasníky. Tak jsem na svůj věk upozornil a hned mi dali hrát krále. A tak jsem vlastně dospěl..." (směje se) Třináct let jste organizoval Shakespearovské slavnosti. Jak vás napadlo začít hrát divadlo na nádvoří Pražského hradu? "Jednoho dne jsem si řekl, že je na čase být nezávislý, protože sedět doma a čekat na zavolání, je k zbláznění. Tak vznikl nápad stvořit Letní shakespearovské slavnosti. Kdyby mi někdo tenkrát řekl, že tahle kulturní akce bude za třináct let v tak úžasný pozici, řeknu mu, že je blázen. První roky se tvořilo všechno na koleni. Před třemi lety jsem tohle své úspěšné dítě předal s klidem do dalších rukou." Deset měsíců jste ředitelem divadla Palace. Je těžké vybudovat v Praze nové divadlo? "Je to každopádně risk. Sázeli jsme na dobrou adresu, protože sídlíme v prostorách bývalého divadla Jiřího Grosmana. Dnes jsem rád, že jsme počáteční fázi přežili. Máme krásné hry, skvělé herce. Lidi si sem našli cestu. To je skvělý výsledek první sezóny. Plně mi vyhovuje být dramaturgem, ekonomem i principálem." Nedávno jste režíroval divadelní hru Motýli, kde exceluje Vojta Kotek. Baví vás režie? "Režii bych se věnovat nechtěl, ale tohle mě vážně bavilo, protože je to přenádherná hra. Sám jsem v ní hrál téměř před dvaceti lety a ten nápad oživit ji jsem nosil v hlavě už dlouho. Čekal jsem jen na toho správnýho představitele. S Vojtou jsme si padli do oka hned." Jak reagujete, když se vám něco nepovede? "Když jsem byl mladej, učitelé mi říkali: Chybu hledej vždycky u sebe. Dlouho jsem tomu nerozuměl. Až pak jsem pochopil, že za své problémy si může každý sám. Ve vztahu i v práci." Už dvanáct let propůjčujete svůj hlas Bruce Wilisovi. Prý jste ho už ale dabovat nechtěl. "To nebylo nechtěl. Některá dabingová studia totiž nemají soudnost v odměňování herců. Když je váš hlas léta spjat s jedním hercem a vám pak dají podepsat smlouvu na honorář 'pět korun', tak vás to logicky naštve a řeknete, že to dělat nebudete." Chtěl byste se s Brucem někdy potkat? "Bylo by to asi příjemné. Tenhle chlapík, bez ohledu na to, že je to americká hvězda, je velkej sympaťák. Asi bychom si rozuměli. Ale museli bysme utéct před tlupou jeho bodyguardů a novinářů. Vzal bych ho třeba do lesa na houby. Jo, to by koukal..." (směje se)