Konec velkého herce je vždycky smutný. O smrti Svatopluka Beneše (+89), který zemřel v pátek v Léčebně dlouhodobě nemocných Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, to platí dvojnásob. Blesk navštívil poslední velkou hvězdu prvorepublikového fi lmu v nemocnici několikrát. Poprvé v roce 2001 a naposledy loni. A proměna to byla veliká, krutá a bolestná... Poprvé Svatopluk Beneš v nemocnici laškoval, zatímco naposledy už naši návštěvu téměř nevnímal. Proslulý filmový milovník svůj život ale rozhodně nepromarnil; stopy své práce zanechal i na dalších generacích a ve fi lmovém nebi si určitě ještě nějakou tu skvělou roli vystřihne. Hrát totiž toužil i na nemocniční posteli. Když ležel na ortopedii se zlomeným krčkem, ani ve snu ho nenapadlo, že v téže vinohradské nemocnici za šest let zemře... "Manželčiny návštěvy s kuřecími řízky mne drží při životě. Bobina je skvělá kuchařka. Ale moc to zase nepřeháním, abych neurazil zdejší nemocniční kuchyni," vyprávěl Blesku herec při jedné z prvních návštěv. A s trochou výčitky v hlase se už tehdy svěřil, že za ním zatím nepřišla ani Jarka Adamová. "To jsou kamarádi, co? A slíbili mi to. Já jsem chodil za Rudlou Hrušínským každý pátek celé čtyři měsíce až do jeho smrti. Vždycky jsem si to nějak zařídil." Herectví už ale tehdy věšel nadobro na hřebík. "Bude mi čtyřiaosmdesát let, a tak si myslím, že už je na čase, abych na tom jevišti konečně přestal blbnout. Někde si zahrát mě už ani nenapadne," svěřovala se herecká legenda. Nemocné oči způsobily, že viděl už jenom siluety. "Mám něco jako zelený zákal. Je to nevyléčitelné. Z televize vidím jenom tu televizi, a když se potkám s mojí paní, někdy ji přejdu. Nerozeznávám obličeje," přiznal se. Když jsme naposledy legendárního herce navštívili, to už ležel na oddělení pro dlouhodobě nemocné. Nemluvil, nehýbal se, jen upřeně hleděl do stropu. "Bože, vysvoboď mne," jakoby prosil a tiskl nám ruku. Jeho naposledy ještě jiskřivý pohled byl upřený k jednomu bodu na stropě. Na otázku, zda si tam ve výšinách promítá ten velmi dlouhý fi lm, políčko po políčku, dal stiskem ruky najevo, že ano. Nevydal ze sebe už ani hlásku, ale pozorně naslouchal a dotyky komunikoval. "Až jednou umřu, stejně budu mít v hlavě jediné - klapka, režisér, scénář, Barrandov." Tahle slova nám kdysi řekl a určitě měl pravdu. Teď hraje v nebi.
Pacienti legendu chránili Ke Svatopluku Benešovi do vinohradské nemocnice v posledních měsících jeho života nikdo nesměl. Kromě rodiny. Tedy: nikdo, kdo nedostal písemné nebo telefonické "požehnání" od hercovy manželky Boženy. Blesku se ale podařilo k legendě stříbrného plátna proniknout. S kytkou, smaženými řízky a ovocným dortem. Personál si zřejmě myslel, že jsme příbuzní, uvedl nás k herci a zavřel za námi dveře. Slavný pacient ležel, díval se do stropu a s prstem na ústech si slabě cosi mumlal. Pozdravili jsme, představili se, povyprávěli o tom, co se právě v divadlech hraje, a vůbec o všem možném, pacient ochutnal milovaný řízek. Na květiny na nočním stolku už se ale podívat nedokázal... Tiskl nám ruku, a tak jsme se optali: Můžeme si pořídit snímek? V ten moment Svatopluk Beneš ruku stiskl dvakrát po sobě. Jen co ale fotograf vytáhl aparát a namáčkl spoušť, na pokoji nastalo pozdvižení. Čtyři spolubydlící začali křičet: "Jděte pryč! Na to nemáte právo! Zavoláme sestru!" A zavolali. Filmovou legendu bránili zuby nehty. Rychle jsme se tedy s hercem rozloučili a se slovy: My zase přijdeme, odcházeli. Svatopluk Beneš měl v tu chvíli na tváři znatelný úsměv. Jako kdyby chtěl říct: "Děkuji za návštěvu a napište to o mně hezky, vy novináři."
