Usměvavá a stále nad věcí. Taková je herečka Jana Paulová (51) alias sexuchtivá učitelka Vilma z Troškových Kameňáků. Od svých šestnácti let si drží stále stejnou váhu, své dcery považuje za nejlepší kamarádky, cvičí jógu, cestuje po celém světě a holduje vegetariánství. A při tom všem hraje, zpívá, píše knížky a teď bude dokonce i tancovat před televizními kamerami v pořadu Bailando. Už za pár dní budete tančit na televizní obrazovce... to jste tak zapálená tanečnice? Právě že vůbec ne. Už jsem si ani nemyslela, že bych ještě někdy tancovala. Naštěstí Bailando není jen o tanečních výkonech, ale jde o splnění přání. Nedávno jsme byli s manželem na maturitním plese mladší dcery Anežky a zatímco Milan s ní tančil waltz, já netančila vůbec. Pak ale Anežka zpívala na pódiu se školní kapelou a to nás tak vzalo, že jsme se začali vlnit pod pódiem a projevovali si něžnosti, což na veřejnosti neděláme. Je pravda, že doma před sebou chodíte bez zábran nazí? To jsem někde před dvaceti lety s nadsázku řekla, když byly děti malé a bydleli jsme v Praze v přetopené garsonce, ale teď bydlíme v domečku za Prahou, kde je skoro pořád zima, takže nahou mě teď nevidí skoro už nikdy nikdo. Ono, mezi námi, už ani není o co stát. V Himálaji jste absolvovala výstup do téměř bšesti tisíců metrů, tam teprve musela být zima! To ano, na cestu jsem si koupila nový spacák, který byl sice pěkný, červený, ale moc mě nezahřál. Vlastně několik dní jsem mrzla, a to jsem měla na sobě úplně všechno oblečení, co jsem měla s sebou. V noci byl slyšet hukot lavin z ledopádů. Pak jsem dostala teplotu, jenže než sestoupíte dolů a dostanete se k lékaři, trvá to minimálně týden. Kam se chystáte letos? Určitě do Indie. To je moje srdeční záležitost. Jezdím se tam "opravit" a udělat si v sobě pořádek a také navštívit ašram v Tadpatri, který už přes rok podporuji. Jinak bych chtěla letos vyrazit na Aljašku, kde mám vyhlídnuté řečiště jedné krásné řeky, ale ráda bych tentokrát jela s Milanem. Poslední tři roky měl problémy s ploténkami, takže se mnou ani jezdit nemohl, ale vloni jsme už spolu byli v Mexiku a letos v Africe a bylo to úžasné. Je pravda, že v cizím prostředí jste hned jako doma, ale po návratu vám nějakou dobu trvá, než si zase zvyknete? V zemích, kde není tak rozvinutá civilizace, je vše daleko přirozenější. Nebo se vám zdá normální, když si v supermarketu koupíte jogurt, který tam vezou třeba čtyři sta kilometrů? Tam si ale na ten normální život opravdu vždycky zvyknu velmi lehce. A když na zpáteční cestě do civilizace na letišti znovu vidím ty stažené, uniformní obličeje namísto těch usměvavých a laskavých, zoufale se mi chce zpátky. Jaký zážitek z vašich cest byl nejšílenější? Nepříjemná a adrenalinová situace se může v mžiku vyvinout i z maličkosti kdekoliv, a mně se to stalo nedávno, když jsem lezla v Prachovských skalách a uvízla ve výšce asi deseti metrů. Nemohla jsem totiž ani nahoru, ani dolů. Uvědomujete si, že to opravdu nemusí vždycky dobře dopadnout? To až pak, když sedím v teple v hospodě. Ale jak jsem ve víru událostí a s lidmi, kterým naprosto důvěřuju, nevnímám to tak. Tak tomu bylo i v případě, kdy jsem skákala s padákem z letadla. Původně jsem totiž vůbec nic takového neměla v plánu. Jsem ale fatalista. Sice nevím, co má pro mě osud nachystáno a ráda se tím nechám překvapovat, proto také ani moc neplánuju a nemám žádné velké touhy, ale kdybych si něco mohla opravdu přát, tak je to umřít v klidu domova a při tom se s Milanem držet za ruku. Máte recept na šťastné manželství? Univerzální neexistuje, každý z nás je jiný. Život je pestrý, a tak jde asi o to, abychom dokázali obohacovat sebe a tím i ty druhé, a přitom neztráceli nadhled a smysl pro humor. V únoru jsme měli třicáté výročí a od Milana jsem dostala krásný prsten. A ačkoliv žádné šperky nenosím, tenhle prstýnek nesundám z ruky, protože byl darovaný opravdu z lásky. Skutečně jste od šestnácti let nepřibrala? No, kalhoty mám větší o jedno číslo, ale byly doby, kdy jsem měla i menší - kolem čtyřiceti, když jsem byla striktní vegetariánka. Teď už nejste? Osm let jsem nesnědla ani kousek masa, ale byla jsem unavená, protože jsem neměla čas si vařit náhradní bílkoviny, a tak si teď občas dám. A Milan se naučil chodit na maso i na všechna ostatní méně zdravá jídla do restaurací. A to je také součástí tolerance, které si moc vážím a bez níž to nejde. Budou z vašich dcer také herečky? Tíhne k tomu hlavně mladší Anežka, ale myslím, že hraní a zpívání u ní zůstane jen koníčkem. Za pár týdnů bude maturovat a pak chce dělat zkoušky na práva. Proč ji od herectví zrazujete? Herci jsou závislí na tom, jestli si jich všimne režisér či producent. Znám spoustu dobrých herců a hereček, které mají problémy se uživit. Lepší je založit si živobytí na něčem jistějším. Vaše dcery jsou vašimi nejlepšími kamarádkami. Jak jste je vychovávala? Nikdy jsem si nemyslela, že toho vím víc než ony, a ctila jsem je jako partnery. A vždycky jsem to brala tak, že stejně jako ony ode mě, můžu se spoustu věcí naučit i já od nich. A děti to samozřejmě poznají, že na ně rodiče nedělají ramena. Stávám teď s Anežkou i na jednom jevišti a je to zvláštní pocit. Holčička, kterou jsem ještě nedávno nosila v náručí, najednou stojí proti mně a já dělám všechno pro to, abych jí dobře nahrála. Jsem zkrátka šťastná, že na nade mnou mé dcery nezívají... Od 20. dubna vás každý pátek budeme vídat na obrazovce v taneční soutěži Bailando, kde je vaším partnerem sedmadvacetiletý mladý kluk... Dali jsme se dohromady náhodou při roztančení a moc mě to baví, i když mě z těch tréninků bolí celej člověk. Prý píšete už druhou knížku. O čem bude? Po té první Jak běžet do kopce chci napsat knížku o stárnutí těla a nekonečném mládí mysli. Osobně jsem se vždycky i ty horší věci, co mě potkaly, snažila brát tak, že když mě to nezabilo, posílilo mě to a asi jsem něco měla chtě nechtě pochopit.