Ivana Jirešová (30) představuje v seriálu Ordinace v růžové zahradě barmanku Lucku, jejího seriálového manžela hraje Jiří Langmajer. Nedělní Blesk vypátral pikantní věc: skutečný Ivanin partner, zpěvák Viktor Dyk, nešílí radostí z toho, že Ivana tráví s Jiřím poměrně dosti času. A to nejen pracovního! Blesk před nedávnem přistihl pana Langmajera, jak pomáhá Ivaně do auta s dítětem. Vypadali tak trochu jako rodina... Míváte kvůli kolegovi Langmajerovi doma problémy? Jo, Viktor na něj žárlí. Když ho v televizi zahlédne, tak zavrčí. A nadává. Navíc dobře ví, že s Jirkou hraju i v divadle. Jak často nadává? Zase že bychom doma denně řešili Jirku, to ne. Co ještě o Viktorovi prozradíte? Viktor je můj anděl, velice mi pomáhá, snaží se do mě vcítit, pochopit mě. Můžu se s ním bavit o všem, i o svých pochybách. A dojímá mě, že o mě dlouho bojoval. Změnila vás třicítka? Určitě. Každá ženská ví, že je to velký mezník. Začínám si konečně ten život užívat. K tomu přispěla i moje malá dcera. Jen není čas na duchovní opečovávání, málo čtu, málokdy jdu do kina, ten věk je hrozně akční. Ale když jsem studovala nebo když jsem pak nastoupila do divadla, načetla jsem toho dost. Oslavila jste třicetiny bouřlivě? Ne, já nesnáším oslavy. Nic neslavím. Ani svatbu bych neslavila. Vlastně se mě na svatbu všichni stále ptají. Říkám, že zatím ne. Připadáte si už skutečně dospělá? Jo. Připadám. Někdy přemýšlím nad tím, že bych chtěla být dobrou babičkou, že se na to těším. I na tohle už myslím (směje se). Jak asi budu k tomu stáří přistupovat? Říkám si, že nejhezčí model je být taková ta dobrá aktivní babička. Jako puberťačka jste byla také aktivní - myslím lovkyně? Říká se, že i když žena neloví, vnitřně něco vysílá, pokud se jí muž líbí. Jenže mně když se někdo hodně líbil, tak jsem se naopak úplně stáhla, protože jsem měla pocit, že je to na mně vidět, a styděla jsem se. A jací muži vás okouzlují? Asi se mi to mění s věkem. Ze začátku jsem obdivovala umělce, malíře, sochaře, obohatili mě, bavil mě ten jejich svět. Potom, jak jsem nastoupila do divadla do Liberce, řekla jsem si dost, už žádní umělci. Teď chci nějakého, který se postará, lyžuje, sportuje, chodí cvičit. To se pak taky proměnilo, zjistila jsem, že ani tudy cesta nevede. Kudy vede cesta? Aby byl spolehlivý, vtipný a určitě už i zralý, už nejsem na mladý kluky. Duchovní vyzrálost, to je ten největší magnet. A když ten chlap není rozlítanej. Vůbec mi nejde o vzhled. Nikdy jsem neulítla tak, že by mě chlap jenom přitahoval, tam musí být úplně jiné hodnoty. Váš partner je ovšem zpěvák, umělec. Neříkala jste, že umělců už bylo dost? Na začátku byl trošku nezodpovědný, trošku žil v tom svém světě, ale co se narodila Sofinka, všiml si, že od něho potřebujeme i něco jiného, než aby si jen doma u počítače skládal hudbu. Že chceme jezdit na výlety a tak. Ale muselo se mu to nahučet do hlavy, ukázat mu cestu. Sám od sebe by na to nepřišel. Složil pro vás nějakou píseň? Určitě, moc. Teď naposledy dělal hlavní písničku pro film Bestiář, a myslím, že říkal, že je o mně. Nebo pro mě? Nazpíváte něco společně? Zpíváme si doma skoro pořád. Ale já se za zpěvačku nepovažuju. I když Viktor teď už říká, že by se mnou chtěl udělat nějakou společnou desku. Bylo by to klamání lidí. Pravých zpěváků, těch je hodně málo. A já nechci být takový ten v řadě. Zpěvák by měl mít takový hlas, že člověk má z toho mrazení, husí kůži. Mám ráda Edith Piaf, Janis Joplin. Nebaví mě uhlazené hlásky, ten zpěvák u mě musí vyvolat nějakou emoci. Hýčká vás partner? Zatím se příliš nenechávám, ale už se to musím naučit. Většinou ani nemám čas. Jediné, co chci, je spánek. To by pro mě byl ten největší dárek: abych mohla spát. Vrčím, že chci spát, a tím ho vlastně odháním. Jaký máte vztah ke své postavě Lucky z Ordinace v růžové zahradě? Mám ji ráda. Dobře mi to pomohl zformulovat pan režisér. Řekl, že jsme si podobné v tom, že Lucce taky jde hlavně o to, aby byla šťastná ona a její okolí. Že jí nejde o karieru, nejde jí o peníze. Tohle máme stejné. Líbí se mi její humor a nadhled. A jak se snaží dělat něco pro ostatní. Jsem taky taková, jen teď nemám čas věnovat se rodičům, přátelům, vlastně i Viktorovi. Jedu na plné obrátky. Trochu mě to mrzí, nechci, aby se ze mě stal sobec. Kdy jste zjistila, že se nebojíte muzikálového herectví? Hned po škole, dělali jsme Hallo, Dolly v Liberci, a největší zápřah byl My Fair Lady, to je strašně těžkej muzikál. Jak jste se cítila jako Líza? No nádherně! Na to nikdy nezapomenu. Nádherná role, ještě k tomu hrál orchestr... měla jsem teda příšernou paruku (směje se). To jsem brečela. Šla jsem brečet na záchod, protože jsem se styděla. Ale zas mi bylo líto paní vlásenkářky, protože paruku dělala přímo pro mě. Paní celé hodiny pletla ty vlasy, a já se zachovala jak malá holka. S parukami mám problém. Jak je na mně něco, co ke mně nepatří, tak jsem z toho hrozně nervózní. V Jacku Rozparovači jste se před parukou zachránila? Tady mám akorát příčes. Ale taky jsem měla mít panom ruku. Naštěstí všichni volali: Ježíšmarjá, hlavně jí tu paruku nedávejte! Malá Sofie už pochopila, že máma je herečkou? Na jevišti mě ještě neviděla. Až bude trošku větší, Viktor ji vezme na zkoušku. V televizi mě vnímá, už jeke jak je znělka Ordinace nebo když je upoutávka, tak volá: Máma, máma! Jsou jí dva roky a tři měsíce. Trošku mluví, ale je v té mluvě taková pomalejší. Já jsem taky dlouho nemluvila. Do ničeho ji nenutím. A když jsem po celodenním zápřahu, je fakt, že moc nemluvím. Ale večer jí čtu. Čím jí zaručeně uděláte radost? Miluje zvířata. Jezdíme Kutné Hoře na hipoterapii, jsou tam koně, oslíci, Sofie tam jezdí na poníkovi. Sofie má dva tatínky, to je všeobecně známo. Jak se k tomu staví? Je maličká, bere to tak, že má prostě dva táty. Jako má víc tet. I když mámu má jenom jednu. Až tomu bude líp rozumět, vysvětlím jí to. Soupeří spolu nějak tatínkové? Nevím, protože se spolu na jednom místě nevyskytují. Možná budou Sofii rozmazlovat, toho se trošku bojím. Ale na druhou stranu, když ji budou chlapi odmalička rozmazlovat, pro ni to bude dobrý.