"Byl jsem v kuchyni a něco jsem vařil. Freddie sešel ze schodů a podíval se na mě. Cítil jsem, že se něco děje. Řekl: Víš o tom, že v poslední době se necítím dobře. No, vím... A víš, že jsem nemocný. No, tušil jsem to... Tak ti to teď říkám. Mám tu nemoc, které se všichni bojíme. Nebral to tragicky. Povídal, že život jde dál..." Muž, který prožil s Freddiem dvanáct let, má ještě dnes slzy v očích, když si vzpomene na 24. listopad před deseti lety. Freddie mu dal přezdívku Phoebe. Seznámili se, když bylo Petrovi 24 let. Dnes žije v Praze, na náměstí I. P. Pavlova si koupil obchod s potravinami. V těchto dnech je na Slovensku, protože jeho přítel má rodiče v Bratislavě Jak jste se seznámili? "Mercuryho pozvali jako čestného hosta na humanitární ples do Londýnského baletu. Tam jsme se poznali. Dívali jsme se z očí do oči, ale jen jednu či dvě minuty. O tři týdny později mi zavolal manažer skupiny Queen a nabídl mi, abych pro ně pracoval." Jaké byly vaše povinnosti u skupiny Queen? "Byl jsem jejich kostymér, staral jsem se jim o oblečení. To samé jsem totiž dělal pro Královský balet v Londýně." Začal jste hned bydlet v domě pana Mercuryho? "Ne. Nejdřív jsem pracoval jako každý jiný, potom Queen odjeli na dlouhé turné a Freddie se rozhodl, že bude žít mimo Anglii. Potřeboval někoho, kdo by se staral o jeho záležitosti. Stal jsem se jeho osobním asistentem." Zůstal jste s Freddiem i v době, kdy jste se jako důvěrní přátelé rozešli a on si našel dalšího partnera. Muselo vás to zraňovat... "Nikdy bych neudělal pro někoho jiného to, co jsem udělal pro Freddieho. Byl citlivý, zvláštní, jiní než ostatní. Byl sám sebou, převyšoval všechny ve svém okolí, zářil a tu lásku, co přijímal, jako by generoval. Lidi ho měli rádi. Člověk, který rozdával radost ze života." Bylo někdy těžké vyhovět jeho požadavkům? "Jednou se mě někdo ptal, jaké to bylo znát se důvěrně s takovou hvězdou. Řekl jsem, že jsem se neznal s hvězdou. Já jsem se poznal s člověkem Freddiem Mercurym. Sláva a bohatství neznamenaly nic v porovnání s tím, jaký byl člověk. Mou náplní práce bylo vycházet mu vstříc po každé stránce. Samozřejmě měl občas nálady, někdy něco objednal, pak to zas rychle zrušil. Mohl tam vzniknout konflikt. Ale já jsem to tak nebral." Když onemocněl, jak to změnilo život v domě? "Freddie se o své nemoci dozvěděl asi v polovině roku 1987. Neřekl to hned všem najednou. Těm, co bydleli v domě, to říkal postupně asi tak v průběhu jednoho roku." Vokály k poslední desce Made in Haeven nahrál těsně před svou smrtí. Pracovalo se mu těžce? "Ano. Strašně rychle se unavil. Pak, jak se nemoc postupně zhoršovala, byl unavený stále víc, přišly problémy s očima, ke konci měl problémy i s chůzí." Vím, že se rozhodl, že už nebude jíst, brát léky ani anestetika. Snažil jste se mu to rozmluvit? "Když se vrátil ze Švýcarska a viděl, že paparazzi obléhají jeho dům, uvědomil si, že je vězněm. To ho vedlo k tomu, že přestal brát všechno, co ho drželo při životě. Byl to jeho život a kontrolu nad ním měl ve vlastních rukou. Bylo to jeho vlastní rozhodnutí, jeho volba." Patřil jste k jeho nejdůvěrnějším přátelům. Čím jste si ho získal? "Možná tím, že jsem byl jedním z lidí, kteří mají otevřené srdce a rádi dělají radost druhým. A hlavně jsem mu nekýval na všechno, jak to dělali jiní." Byl jste u Freddieho se dvěma jeho přáteli až do posledního výdechu. Střídali jste se u jeho postele? "Ano, střídali jsme se. Vždy tam někdo z nás byl. Tehdy už Freddie hodně spal, občas se probudil, někdy v noci a někdy ve dne. Mluvil dost málo. Když jsem u něj byl já, moc toho nenamluvil, držel jsem ho za ruku, protože pro něj bylo důležité, aby věděl, že tam je někdo z blízkých." Jak jste potom žil? "Musel jsem utéct od všeho, co mi ho připomínalo. Nedalo se to vydržet. Když zemřel, ztratil jsem naráz tři věci. Nejlepšího přítele, svou práci, svůj domov." Kdy jste si uvědomil, že zase chcete žít? "Dva roky to bylo kritické. Musel jsem od sebe odhánět vzpomínky, hudbu, všechno. Ale pak jsem se naučil, jak se s tím vypořádat, opět jsem začal poslouchat jeho muziku, začaly se mi vracet i veselejší vzpomínky." Proč jste se rozhodl žít zrovna v Praze? "Je to krásné město. Dobře se mi zde žije. Lidé se dokáží smát, usmívají se navzájem, zdraví se... Prostě život v Praze mi připomíná život v Anglii v šedesátých letech. V Praze si připadám svobodnější. Znovu jsem si našel přítele, práci i domov."