Fotbalový reprezentant Pavel Horváth (26) je bez angažmá. Ze Sportingu Lisabon odešel do tureckého Galatasaray, tam ale skončil po pouhých třech měsících. Teď sedí doma, v panelákovém bytě v Praze-Vysočanech, užívá si přítelkyně Jany a třítýdenní dcery Adriany. A náramně si libuje, že je volný. Vy jste vlastně nezaměstnaný. Cítíte to tak? "Pravda, to mě nenapadlo. Ale vůbec mi to nevadí. Tenhle byt jsme zařizovali ještě před odchodem do Lisabonu a já tu za celou dobu přespal snad pětkrát. Teď si to chci trochu užít. Myslím, že do Vánoc budu zase v nějakém klubu, nechávám to na manažerovi." To fakt nemáte žádné konkrétní přání? "Jo - aby mě nějaký trenér chtěl, abych hrál. A ne o záchranu, pokud možno o evropské poháry. Chci ještě venku něco dokázat. Kde to bude, je mi v podstatě fuk, mám jediné přání: Do deseti hodin jízdy autem. Zkrátka co nejblíž." To chcete dojíždět? "Máme malou a já bych rád, aby za námi mohli jezdit příbuzní. Zaslouží si poznat dědy a babičky. A už se nechci trmácet tři hodiny letadlem na druhý konec Evropy. To je jiný svět." Kolikrát jste se během angažmá v Istanbulu podíval domů? "Čtyřikrát. Mezi Prahou a Istanbulem lítá přímá linka." Aspoň se můžete snadno podívat za přáteli. "To je vtip, ne? Už po měsíci jsem poznal, že je to tam pro mě na starou bačkoru a toužil, aby byl konec. Modlil jsem se, aby mi do konce listopadu nezaplatili. Když na konto fakt nic nepřišlo, zajásal jsem, sbalil se a uháněl do Prahy." Vy jste z platu opravdu neviděl ani vindru? "Přesně tak - proto jsem volný! Neplatili, smlouva teda skončila. Byl jsem vlastně sám sobě sponzorem. A fotbal jsem si skoro nezahrál. Byla to taková tříměsíční dovolená. Šíleně hnusná!" Ptal jste se, jestli se vás chtějí zbavit? "Mě bylo brzy jasný, že se mnou nepočítají. Ale nechtěl jsem na sebe upozorňovat, aby třeba nezaplatili. Kdybych věděl, že to posledního listopadu skončí, byl jsem v pohodě. Ta nejistota byla nejhorší. Někomu rupne v bedně, pošlou mi plat - a co pak?! Tam člověk nikdy neví. Celou dobu jsem nosil v kapse pas a zpáteční letenku." Jaký byl váš nejhorší fotbalový zážitek v Turecku? "To bylo poslední týden. Letěli jsme někam na turecký pohár. Řekli mi, ať se dobře obleču. Po hodině a tři čtvrtě jsme vylezli snad někde na Sibiři: byl tam metr sněhu a zima jak v psírně. Já tradičně vymrznul na lavičce a celou zpáteční cestu se těšil do vany s horkou vodou. Jenže ta netekla, ani topení nešlo. Klub asi nezaplatil. Šel jsem spát nevykoupaný a ve svetru. Když už jsem odjížděl, vypnuli i proud..." To vypadá, že Galatasaray je řízený dost divně. "To jo. Klub, to je jen jméno, fanoušci a naprostá anarchie. Všechno je na amatérský úrovni. Dresy, kopačky, balóny - to byla nejlíp druhá jakost. Po prvním vyprání byl ze mě »orvath«, H slezlo. Kopačky? Nestarali se o ně, jenom s nimi praštili o zem. Musel jsem to dělat sám. A ten puch v šatně - hrůza!" Nejste třeba moc rozmazlený? "Kdepak, já měl kolikrát ještě v dorostu jedny ponožky a triko na celý týden. Jsem zvyklý na ledacos, ale tohle byla fakt síla! Nebyl jsem jedinej, kdo z toho byl hotovej. Když za mnou přijel na závěr pan Kramarič, spolupracovník manažera Nehody, řekl jenom: »Už vím, kam bych manželku nikdy nevzal.« Cítím to stejně." Proč se vlastně ženete ven? Třeba ve Slavii byste byl uctívanou hvězdou... "Uctívanou? Nevím, nevím, dodnes mi dluží asi osm set tisíc korun. Prý jsem neposlal faktury. Jenže já je posílal už třikrát." Chcete na Západ jenom kvůli penězům? "Hlavně. Nechci vstávat v šest ráno a chodit někam makat, chci se zajistit fotbalem. Někde jsem si přečetl, že jsem v Turecku měl vydělávat čtyřicet miliónů ročně. Být to pravda, přetrpěl bych tam snad ještě nějaký čas..." Co umíte kromě fotbalu? "Sestavil jsem jednu dětskou postýlku a umím naladit televizi. Ale ne moc dobře. Vyučil jsem se řezníkem, na stejné škole, jako Petr Gabriel. Až někdy půjdeme nakupovat, vyberu maso." Co bude, až se vrátíte do Čech definitivně? "To mi bude tak třicet. Nechci být venku dlouho, aby malá mohla mít české kamarádky. Jedině s těma si užije tu správnou srandu a naučí se česky. Jestli nebude blbá po mně, zaplatím jí tu nejlepší školu. A já bych rád zůstal u fotbalu, ale zatím mě nenapadá, co bych přesně chtěl. Vím jen, že řezníkem nebudu. A do fabriky mě taky nikdo nedostane."