Syn legendárního hereckého páru Radka Brzobohatého (71) a Hany Gregorové (51) Ondřej (21) je uznávaným hudebníkem i úspěšným divadelním hercem, nevlastní dcera Rola (26) zase úspěšnou manažerkou a produkční. Zatímco jeden má smysl života v umění, druhý uplatňuje své organizační dovednosti v rodinném podniku, v Divadle Radka Brzobohatého. Jaké bylo dětství sourozenců Brzobohatých? Kdo velí u rodinného krbu? Za co se rodiče Brzobohatí omlouvali svým dětem? Jak je to dlouho, co jste bydleli pod jednou střechou? Rola: "Může to být tak tři a půl roku." Měli jste společný pokoj? Rola: "Když jsme bydleli na Václaváku, tak ano. Bylo to asi do mých osmnácti let." Ondřej: "Pak si Rola trvala na tom, že chce mít samostatný pokoj. Mně to bylo jedno." Rola: "On byl na mně strašně závislej a chtěl se pořád ke mně v posteli tulit." Ondřej: "No, strašně." Rola: "Ne, zkrátka jsme se přestěhovali do baráku a naši uznali za vhodné, že už bysme měli mít každý svůj pokoj. Taky už na to byl větší prostor." Jaký máte dnes vztah? Ondra je ten malý brácha a Rola velká sestra? Rola: "Tak už to bude navěky, že Ondra bude ten malý bratr, i když mě už v sedmnácti přerostl o čtyři hlavy." Ondřej: "Myslím, že moje sestra má zčásti pravdu, ale je fakt, že už jsme dospělejší a umíme se o věcech bavit jinak, než když jsme byli menší." Chtěl Ondra chodit všude tam, kam starší sestra? Rola: "My jsme chodili všude spolu." Ondřej: "Ségra mě vždy vytáhla do nějaké bandy, se kterou si občas chodila užívat nočního života. Takže jako mladšího bráchu mě nezanedbávala." Rola: "Samozřejmě do mé puberty to byly samé rvačky a hádky, ale zároveň jsme byli spiklenci proti dospělým." Rolo, jako jediná jste padla daleko od rodinného hereckého stromu a nevěnujete se herectví. Proč? Rola: "Já jsem zase tak daleko nepadla, protože můj vlastní otec není herec, i když se svým, sice ne biologickým, ale otcem, vyrůstám od čtyř let. Nikdy mě to nelákalo." Ondřej: "Rola si to kompenzovala doma. To byla ´megaperformerka´." Rola: "Mě baví film, ale v rámci štábu jako produkce." Takže žádné pokusy nebyly? Táta nezkoušel přemlouvat? Rola: "Vůbec. Táta není ten typ, aby mě k tomu přemlouval." Ondřej: "Je pravda, že jsme ji chtěli obsadit do role Ofélie, ale Rola neměla zájem." Cítili jste někdy ten rozdíl, že jste nevlastní sourozenci? Ondřej: "Ne. Navíc já jsem to nikdy nevěděl. Mně to vlastně někdo vysvětlil až v mých osmnácti letech." Rola: "Co kecáš?" Ondřej: "Vážně. Vždycky jsem si myslel, že když máme společnou matku, tak jsme vlastní sourozenci." Rola: "Ono se říká, že vlastní matka je víc." Dělali mezi vámi máma nebo táta rozdíly? Rola: "To je jasný. Ten starší to má vždy těžší. Navíc Ondra byl oproti mně hodnější dítě. Já jsem si těch lumpáren užila daleko víc." Ondřej: "A to je dodnes." Rola: "On hrál na ten klavír, zatímco já jsem lítala po diskotékách." Ondřej: "Tak tu možnost cvičit na klavír a v tomhle se vzdělávat měla Rola taky. Ale totálně ji nevyužila." Rola: "Já bych ji i využila, ale paní učitelka řekla tátovi, že bude lepší, když mi spíš koupí něco na sebe. Protože pro mě ta vůle jít ven byla silnější než hra na piano. Ale táta to poznal už v počátku, když jsem si jen tak něco brnkala. On dostal dvakrát nervový záchvat a pak už to ani neposlouchal. Kdežto u bráchy sedával každý den." Ondřej: "Myslím, že to bylo hlavně kvůli potenciálu, který já jsem v sobě měl. Rola sice hudební sluch má a zpívat umí, ale vůli má prachbídnou. Navíc u ní to vystupování na veřejnosti, pokud není pod prahem alkoholu, je nemožné." Rola: "Mohla bych být dobrá zpěvačka, ale musela bych být alkoholička. Za jiného stavu to nezvládnu." V čem jste si podobní? Ondřej: "Myslím, že v humoru. Fyzicky si nejsme moc podobní." Rola: "V obličeji jsme si trochu podobní." Ondřej: "Čím? Já mám každé oko jiné." Rola: "Já mám jedno větší." Ondřej: "Rola je má větší, to je pravda. Má ale mnohem půvabnější tvář než já. Já mám spíš po tátovi takovou ošklivou. Jsme si nejpodobnější, co se týče toho vtipu." Máte vy dva jiný humor než rodiče? Rola: "Spíš než táta." (smích) Ondřej: "Co se týče humoru, v tom nás vychovávala máma." Rola: "Ale když se zadaří, tak i táta se zasměje." Ondřej: "Což o to, táta se zasměje, ale že by vytvořil vtip... Nicméně máminým humorem jsme chycení oba dva." Jaký je ten váš humor? Rola: "Občas tvrdý, vtipný samozřejmě." Ondřej: "Někdy pichlavý, někdy černý, ale vždycky zábavný." Kvůli čemu jste schopni se hádat? Rola: "Většinou kvůli blbosti. Kvůli vážným věcem se nehádáme." Ondřej: "Takových kravin... Ale když jsme byli malí, tak po mně lítaly popelníky, boty, žehlicí prkno lítalo z jedné strany pokoje na druhou..." Kdy jste o sebe měli strach? Ondřej: "Já jsem měl jednou strach, že Rola začne trpět mentální anorexií. Ten mě přešel." (smích) Rola: "Měla jsem o bráchu strach, když skončila SuperStar a zdálo se, že mu strašně narostl hřebínek." Ondřej: "To byla domněnka nezaložená na faktech." Stáli jste někdy jako sourozenci proti rodičům? Rola: "Jako děti určitě." A co se týká vedení vašeho divadla? Ondřej: "To by nebylo vůbec moudré." Rola: "Není důvod tam ten nos strkat. Když se nás rodiče zeptají na náš názor, tak jim řeknem, co si myslíme." Ondřej: "Navíc se dá říct, že tohle je opravdu rodinný podnik, a pokud se má vést dobře, tak se musí táhnout za jeden provaz." Kdo je u vás rodinný "boss"? Ondřej: "Určitě máma. Ta je takový ten hrom, rozdává energii, a táta je hromosvod. Na něm se všechno sveze, ale ne ve špatném slova smyslu. Dokáže filtrovat všechny problémy, které jsou mezi námi. Je Buddha, který si sedne a dá každému to svoje moudro." Rola: "Když jsem byla malá a něco jsem provedla, tak máma - to byla »Sicílie«. Ale to jsem se oklepala a neřešila to. Ovšem když mi promluvil táta do duše, což se nedělo často, tak jsem z toho byla špatná. Až den. Táta na nás nikdy nekřičel." Ondřej: "A když křičel, tak jsme dostali záchvat smíchu." Rola: "Když chtěl s námi táta prodiskutovat problém, seděli jsme a bylo úplné ticho. Já jsem tedy poslouchala, Ondra většinou odmlouval." Ondřej: "To není vůbec pravda." Dostali jste od táty pořádnou facku? Ondřej: "Já jsem od něj dostal facku jednou a na ni si do dneška pamatuju. Jeho to tak mrzelo, že za mnou přišel a omlouval se mi." Rola: "Mně se máma taky omluvila, když mi dala přes zadek." Ondřej: "Tobě se máma omlouvala? Mně vždycky akorát koupila dárek." Rola: "Ji to mrzelo, protože já jsem plakala, tak ona taky plakala." Ondřej: "Ale ne že bychom byly týrané děti. To jsem byl maximálně od sestry." Rola: "Ty sis to zasloužil, protože jsi zlobil." Ondřej: "Když na mně seděla, držela mi ruce a pouštěla slinu, to bylo skvělý. Nebo mě lechtala bradou po prsou." Rola: "Ondra je totiž extrémně lechtivý." Jaké to je být dětmi slavných rodičů? Ondřej: "Je to stejné, jako bych byl dítětem kohokoliv jiného, kdo bere svou rodinu vážně. Nikdy jsem si to nepřipouštěl, spíš jsme se oba bavili tím, že někde tátu poznávali. Přišlo nám to strašně směšné a vtipné. Dodnes netrpím nějakým pocitem nadřazenosti." Rola: "To určitě ne, ale tím, že jsi Brzobohatý - já se nejmenuju Brzobohatá -, tak vím, že když někde potřebuju třeba předběhnout frontu... Má to své výhody." (smích) Ondřej: "To bylo samozřejmě metaforicky myšleno."