Pokud jste dlouho neviděli Ivu Janžurovou (65) a neslyšeli její nezaměnitelný smích, buďte si jisti, že nejenom žije, ale i hraje. A jak! Herečka Národního divadla dokonce na představení přijíždí a odjíždí Toyotou Rav 4 ve "special" červených pohodlných střevících bez podpatku a úplně "obyč" oblečená. Nenalíčená, ale o to víc si všimnete jejích plných rtů, bez kterých si ji nedovedete představit. V letní anketě našich čtenářů o Nej herečku "sestra Huňková" zvítězila, a tak jsme jí chtěli předat dárek. Pozvala nás do komorního Divadla Kolowrat na hru Williama Nicholsona "Na ústupu" (František Němec, Saša Rašilov) a my jen zírali. Kdyby jí bylo dvacet, tak tomu možná někdo uvěří, ale čtyřnásobná babička? Jenom jsme žasli. Muselo to být vyčerpávající. Nemáte hlad? "Mám. Taky pospíchám domů. Před představením rozhodně nevečeřím. Trávením se odkrvuje mozek a ten pak nechce vydávat pokyny paměti. Jenže potom začne panikařit i žaludek. Právě nedávno jsem slyšela z úst odborníka, že totiž mozek si nakonec ve vašem těle udělá přednost, žene si tu chybějící krev zase k sobě a hned máte založeno na žaludeční vředy." Musíte být úplně vyřízená. Stát na jevišti dvě a půl hodiny a nezavřít ústa... "Ale ani ne. Mě to spíš obtěžkává celý den předtím, to vědomí, že večer na mě čeká tohle sousto. Cítím se jako před operací. Vté hře je hodně textu, procházím si tedy ty nejzákladnější slabiny, mám je hezky označené vykřičníky, ale hlavně si chci spolehlivě nakumulovat soustředění na roli, na to, jak ji chci předvést!" Vaše role Alice je neuvěřitelně těžká, co vás vedlo k tomu, že jste ji vzala? "U divadla se málokdy rozhodujeme něco vzít či nevzít, většinou se modlíte, aby "přišla" nějaká pěkná role, ale když jde o mimořádně obtížné úkoly, chytrý režisér se vlastně potřebuje dovědět, jestli si troufáte. To Michal Dočekal udělal, když chtěl se mnou nazkoušet Beckettovy Šťastné dny a v tomhle případě také. Hodně se mi líbila, a to si představte, že svoje: Jo, to bych ráda! jsem řekla poté, co jsem se scénářem prokousala v angličtině. Věděla jsem hned, že to nebude vůbec lehká role a v komorním Kolowratu mi nezbyde než "jít své hrdince poctivě po krku" v největší míře niterné intimity a pravdy." Musí to být nekonečné biflování... "Už jsem si na pár rolích zvykla. Důležité je navléknout ta slova postavě do jejího myšlení. To dá práci. Ale to mě na herectví nejvíc baví. O tom jsme si teď napsali s Remundou hru Pudl a Magnolie, herečka a režisér si vytýkají metody zkoušení her. Ale co se týká hry Na ústupu, myslím, že Michal Dočekal byl s námi spokojen... Ve Zlíně jsme měli veliký aplaus a to jsme si přeskočili z maličkého Kolowratu do jednoho z největších divadel u nás." Malé divadlo dokáže určitě stresovat... "V Kolowratu musíte absolutně zapomenout, že lidé sedí tak blízko vás. Na druhé straně, během představení vám přiletí do hlavy něco, co vás nenapadlo ani během zkoušení. Nečekaný poryv, inspirace... Někdy i lidé něco poznamenají, někdo se hlasitě rozeštká. Poctil nás Pepíček Vinklář, až jsem se musela smát, běžel prý po představení domů a mumlal si: Jéje, to je hrůza, vždyť to bylo o mně! Tak nevím, co přesně z té hry si připsal na svůj účet, ale musíte uznat, že je tam mnoho momentů, kdy se cítíte být autorem sami okopírováni." Dá se improvizovat? "Musí! Někdy se musí, vyskytneli se nutkavá příležitost, nebo skulinka v textu!" Takže nápověda je nutná... "Nápověda tam samozřejmě sedí, Eva Vančurová. Často přemýšlím, jak je v ní malá dušička, že dojde na její vystoupení, protože by ji slyšeli všichni. Tam byste slyšeli spadnout špendlík. Nějak se z toho dostaneme vždycky sami, ale strašíme Evičku, že jednoho večera na ni určitě dojde." Když srovnáte tohle malé divadlo se současnými nekonečnými televizními seriály á la Rodinná pouta, máte na ně chuť? Oslovil vás vůbec někdo? "Před začátkem zkoušek "Ústupu" jsem dostala nabídku na 160dílný seriál. Ten pan producent se dokonce sešel s mým mužem a přišla i dobrá nabídka na smlouvu. V životě se mi to tak už několikrát stalo, nabídka na něco finančně příjemného přišla, když jsem zrovna v divadle měla před sebou roli s velkým R." To jste ani nezaváhala? "Takový anděl nejsem. A i dnes se zamýšlím, jestli bych zpětně neměnila. Mohla jsem přece zajít za režisérem a jelikož je to zároveň šéf činohry, smlouvat, aby třeba zkoušení odložil. Ale nějak jsem mu to ani neřekla. Dodnes to neví. Myslím ale, že to nebylo jen moje rozhodnutí, bylo to taky odněkud shůry. Slyšela jsem takové špitání: Nepřetrhni se, zůstaň v klidu..." Před čtyřmi lety na vás ve Stavovském spadla kulisa a ošklivě vás poranila... Máte z toho fobii? "Fobii bych neřekla, ale někdy mě vyděsí zvuk... Třeba, když na pódiu vyjíždí nahoru do provaziště klavír a já pak pod ním hraju. Když něco zavrzne, ten zvuk mě vyleká." A to se vám stává často? "Občas. Teď jsme měli představení s Národním divadlem v Nitře. Richarda III. Vezli jsme sebou velikou výpravu, kterou technika instalovala od noci celé dopoledne, odpoledne se zkoušelo a večer hrálo. Koukala jsem se z portálu a říkala si v duchu, jen aby všechno dobře drželo! I to piano. Den před naším představením jsem byla na belgické hře. Hned na začátku spadla tuna materiálu z provaziště. Bylo to úmyslné - metráky všelijakého sajrajtu - židle, hadry a změť různých materiálů tak naráz vytvořily výpravu, ve které se hrála scéna po teroristickém výbuchu. Ale ta nečekaná strašná rána, protože jeviště bylo vysoké, mě šokovala. Okamžitě jsem si vybavila tu děsivou kulisu. Na dvě vteřiny se mi zazdálo, že pod tím provazištěm stojím já a ta tíha padá na mě." A to i přesto, že už je to dost dávno. "Ano. Bylo to myslím v roce 02, ale určitě vím, že 4. dubna. Zavázala jsem se totiž, že každý čtvrtý duben budu slavit druhé narozeniny. Hned poprvé jsem to nedodržela, prostě jsem zapomněla a stal se hned průšvih. Do notebooku jsem si vylila červené víno a kompjútr za 70 tisíc byl odepsaný." Za rok tedy asi znovu něco... "V divadle mě v ten den čekalo odpolední představení, Romeo a Julie. Stavební firma mi nechala stát na zahradě kopici orné půdy a hrozilo, že přijde ke zmaru. Tak jsem ji sbírala do kyblíčku. Říkala jsem si: Ještě jeden kyblíček a jdu se obléknout. Zafouknul ale vítr a já měla na sobě najednou stará těžká vrata, která tam byla opřená. Na temeni hlavy se mi rozlila krev... Ještě, že jsem nestihla cuknout, urazilo by mi to nos, nebo celý obličej, vrata byla vydatně těžká. Ve Vojenské nemocnici mi pan primář udělal šest štychů na hlavě a doporučili mi, abych odřekla představení." Romea jste ale nezrušila, že? "Nakonec jsem je přemluvila. Na hlavu mi upevnili takovou gázovou čepičku, na ni jsem si dala háčkovanou čepičku, co nosím jako chůva. A v portále jeviště jsem tak trošku vrávorala, až se ke mně vystrašeně přimkla Alenka - rekvizitářka a šeptá mi: Nevím, jestli ti to mám říkat, ale dneska máš výročí tý kulisy! Zase jsem na to zapomněla a zase přišel trest. A pořádný. Odmítla jsem si vzít taxík, jak mi nabízela děvčata z vedení činohry, řekla jsem, že mě přiveze můj Remunda. Přivezl, ale když couval, najel na divadelní náklaďák a rozbil zadní okno. Tak jsme si ještě přivydělali 20 tisíc. Od té doby na 4. dubna nezapomínám a peču už od rána dorty." Paní Janžurová, málo se vyskytujete na veřejnosti... Už jsme i slyšeli, že jste nemocná... "To nejsem, jen prožívám nejhezčí období v rodině. To víte, čtyři vnoučata." Ve vašem domě? "No jistě. Já, Remunda, dvě dcery, dva mužský od dcer a čtyři malinký děti. Alfréd, Vincent, Kajetán a Adinka." A jaká jste babička? "Stále provinilá. Pořád mě trápí, že se jim nedostatečně věnuju. Když jsem s jedněma, bojím se, že ta druhá dvojice mě postrádá. Vidím, jak je to pro ty moje dvě dcery náročné a pořád se sama sebe ptám: Jak já jsem to vlastně tehdy dělala?" Takže vaše "Rodinné divadlo" momentálně nefunguje? "Ale to naopak. Ještě hrajeme "Vrátíš se ke mně po kolenou" a napsali jsme si hru, jmenuje se Pudl a Magnolie a nepřetržitě ji doplňujeme, upřesňujeme a pilujeme. Snažíme se, aby to fungovalo, ale aby toho zase nebylo moc. Theodora se Sabinou se alternují, ale taky někdy jedou na zájezd i s dětmi." A co film? Nic? "Nic mimořádného. Samozřejmě, kdyby se objevilo něco krásného, nerozpakovala bych se." Takže to chce vždycky u vás asi mimořádný scénář a mimořádného režiséra, že? "Asi nejsem dost skromná. Mám vždycky touhu dělat něco mimořádného."