V klubu Divadla Na Vinohradech měla původně čekat pouze Bára Munzarová (33). Ovšem seděla tam i s bezmála čtyřletou dcerou Aničkou, které když řeknete: Vypadáš jako princezna, odpoví: Děkuji. Takto noblesně ji vychovává herec Luděk Munzar neboli hlídací dědeček na plný úvazek. Hlídací dědeček dnes selhal? Neselhal. Hlídací dědeček nikdy neselhává. Ale na odpoledne si domluvil nějaké pracovní schůzky, tak všichni v rodině čekáme, co se z toho vyvrbí, jestli se ještě do něčeho pustí. Nicméně je tajemný jak hrad v Karpatech. Nehrozí Aničce, že bude odteď vyrůstat v divadelních šatnách? Ne, stalo se to zatím jenom třikrát. Budu dělat asi všechno pro to, aby v divadelní šatně nevyrůstala. Zatím se mi to daří právě díky úžasnému dědečkovi, který s ní procházkuje, výletuje, jezdí do Rudolfina a za poznáváním staré Prahy. Nakolik jste vy jako malá pobývala po šatnách? Já jsem měla úžasné štěstí na náramnou paní na hlídání, paní Růženu Landovskou, dej jí pánbů nebe, která mně byla vlastně bližší než obě babičky, protože byla nablízku každý den. Ještě i na gymplu jsem se za ní byla párkrát podívat. Kdysi jako malá jsem měla takové touhy hrát v představení pana Macháčka Naši furianti, protože tam hrála kupa dětí. A tatínek říkal: No neblázni, takovejch otravnejch hodin na těch zkouškách! V podstatě mně to povolání odmalička protivili (směje se). Co jsem milovala, byly divadelní klobouky. Vždycky jsem mamince (herečka Jana Hlaváčová – pozn.red.) ukradla nějaký divadelní klobouk, což bylo jediné takové to holčičkovské, co ve mně probíhalo. Jinak jste byla kluk? Já jsem trošku chlapeček. Manžel mi dřív říkával: Pozor, Barunko, koukaj ti z kabelky kopačky. To už naštěstí skončilo, jak vidíte, i sukni si občas oblíknu. Původně jsem měla studovat tělovýchovný institut, byla jsem přesvědčena, že budu sportovní psycholožkou a třeba i trenérkou. Herectví se vylouplo až úplně na poslední chvíli. Tak jsem aspoň vždycky po škole místo do kavárny utíkala na volejbal. Co takhle nějaká protekce - vzhledem ke známému příjmení? Se ségrou jsme měly odmala zabudovaný senzor: Jenom aby si proboha někdo neřekl, že máme protekci! Takže jsme byly většinou mluvčí svých tříd a vyžíraly ty největší průšvihy. Mě samotnou to hází do polohy, že když nastane třeba i v profesi okamžik, kdy by člověk měl ty lokty vystrčit a jít si trochu za svým, dělám spíš opak, právě aby si někdo neřekl: Je to jasný, ta to má proto, že se jmenuje tak a tak. Nemívali na vás rodiče méně času než je obvyklé? Maminka mi vyprávěla, jak jsem jí seděla na klíně, plakala a říkala: Nechoď do divadla. Ale to si nepamatuju a fakt vůbec nemám pocit, že bych strádala, ba naopak. Ten čas, kdy s námi naši kvůli své práci nemohli být, protože prostě ráno vypadli a večer jsme je neviděly, přišli až po představení, byl vynahrazen společnými zážitky a tím, že jsme si povídali... Říkám si, to jestli se mně podaří poslat dál, svým dětem, tak potom budu šťastná. Pouto je natolik silné, že teď žijeme v jednogeneračním domě dvě rodiny, a vlastně si vůbec nepřekážíme. Pro většinu rodin nepředstavitelné. Jo. Když jsme se s manželem rozhodovali, taky jsem si říkala, že to pro obě strany bude asi zatěžující, ale ne. Je to naprosto báječný. Jsme tak zvláštně konzervativně poklidná rodina. Když už máme nějaké nesrovnalosti, tak proto, že si působíme dobro. A je ho třeba někdy tolik, že už nás to vzájemně otravuje. Maminka chce udělat radost, koupí mi něco na sebe. Řeknu: Maminko, jsi strašně hodná, ale tohle nosit nebudu a ani už to nemám kam dát. A kdyby to snad mamince mělo být líto, tak se sejde s mým mužem v garáži nebo na balkóně, což jsou dvě místa vyhrazená pro kuřáky, a on jí vysvětlí, jak jsem to myslela. Až neuvěřitelná idyla... Je to zvláštní a ideální, že je až trapný o tom psát, možná to vynecháme (směje se). Snad je to i tím, že to povolání obnáší být neustále mezi lidmi, a tak my se už odjakživa umíme, když je potřeba, každý zavřít do jednoho pokoje a vytvořit si soukromí. Žádnou Itálii ode mě neuslyšíte. Ale ještě ke všemu chodíte s manželem, hercem Jiřím Dvořákem, a s maminkou i do práce, tedy do Divadla Na Vinohradech. Víte, tenhle divadelní soubor je natolik rozsáhlý a členitý, že my se vlastně moc nepotkáme. A vlastně se nepotkáváme ani na cestě do práce. Já jezdím na motorce, manžel má svoje auto, maminka zas má svoje nebo jede vyučovat do školy, takže my jsme opravdu takové svébytné jednotky. Jezdíte do divadla na motorce? Jsem praktický člověk, Kozoroh. Po Praze je to praktické. Má to kufříček, cestou domů jako správná matka nakoupím, to mlíko s houskou se mi tam vejde, zvýšila jsem kubaturu, abych v zimě nemrzla. Všechno stíhám. I dítě tam naskládáte? Zatím ne, ale už to vymýšlím... Ne, holčičku vozím v autě. Nebo jezdí tramvají. S manželem jste se seznámila samozřejmě v divadle. No ano. Když jsem nastoupila, on tady byl pět nebo šest měsíců v angažmá. Hodně jsme si povídali, každý jsme byli v určité těžké životní situaci, kterou jsme řešili. A byla jsem ta poslední, kdo se dověděl, že už to je mezi námi vážnější. To už všichni po divadle věděli: Aha, to jsou ti dva! Když jsem manžela uviděla poprvé, tak se mně představil, podržel mi dveře, přivítal mě. A já si říkala: Ježíš, takovej galantní sympatický mladý muž. Škoda, že je tak ošklivej! Vždyť není... To mně problesklo hlavou. Pak jsem ho viděla v pár kusech na jevišti a říkala jsem si: Sakra, ale ten člověk má charisma, to je príma, umí se na jevišti dobře hejbat. No a když budete chtít mého manžela trošku pozlobit, tak mu po představení řekněte, že se dobře hejbe. Na to on je háklivý, protože závodně tancoval. A pak najednou, pro mě naprosto nečekaně, to velké přátelství takhle přerostlo. A takhle to dopadlo, šťastně. Kdy jste si uvědomila, že je to On? To šlo tak nějak samo. Poprvé to bylo bez toho úplně totálního bezhlavýho zamilování, kdy člověk ztratí sám sebe, kdy se nemůže ani nadechnout. Kolečka do sebe začala zacvakávat, ale bylo to neuvěřitelně v klidu. Probíhalo to pozvolna, ale o to hlouběji a plynuleji. Jak se vám podařilo svatbu tak dokonale utajit? Nechtěli jsme mít celou hereckou rodinu na obálkách časopisů. Proběhlo to, jak říkám, na last minute. Nic okázalého, a pak jsme byli u nás na zahradě. Dopoledne jsme s taťkou koukali na fotbal. Přišla za mnou kamarádka a říká: Ty se dneska vdáváš?! Za vše hovoří fotografie manželů se svědky. Paní fotografka se nám strašně omlouvala, protože tam se všichni tvářej! Manželovi bylo horko, mě bolely nohy, maminka se tak snažila podržet sváteční atmosféru a tatínek měl škleb naprosto neuvěřitelnej. Něco jako: Ježíšmarjá, hlavně už mě dofoťte, ať můžu jet na ten oběd.