Když jsme vstoupili do žižkovského ateliéru fotografa Jana Saudka (71), z odpoledne se rázem stala půlnoc. Těžké závěsy totiž do pokoje, který zároveň slouží jako ateliér, v němž vznikají ty nejslavnější fotografie, nevpustily ani trochu denního světla. Za mdlého osvětlení lampičky jsme se tedy usadili do křesel a začali si povídat. Nejen s Janem, ale také s jeho přítelkyní Pavlínou Hodkovou (25). "Kdybyste viděla, co se tu v noci dělo," nečekal Jan Saudek na naše otázky a začal nám sám líčit své poslední zážitky. "Byly tu na návštěvě dvě dámy, dohromady vážily 318 kg a každá z nich vypila láhev vodky. A já jsem těm dámám recitoval verše od Shakespeara, které překládal můj strýc - ten ovšem přítomen nebyl. Orgie, jakou jsem týden nezažil! A za to jsem si dnes naordinoval šest kilometrů běhu." Pavlíno, vy jste u toho také byla? Pavlína: Já přinesla tu vodku a potom pro dámy přijela a rozvezla je do jejich ubikací. Co by nastalo, kdyby to bylo obráceně? Pavlína by byla na mejdanu s dvěma muži a vás by, Jane, poslala pro vodku a pro taxík? Jan: To nepřichází v úvahu! Rozdíl je totiž v tom, že chlap se při tom nezamiluje, ale žena ano. Ale pozor! Na žádnou ženu jsem nikdy nežárlil. Je mi jedno, že Sára má dítě s někým jiným. A nezraňují mne ani erotické historky, s nimiž se mi tady všechny ty dámy svěřují. Prý ženám píšete milostné dopisy? Jan: Ano. Perem, které namáčím v tuši. Obálky jsou vyzdobené a kupuju k tomu i krásné známky. A vždycky přidám i jednu z pohlednic se svými fotografiemi. Vlastně pořád usiluju o nějakou ženu. Kolik dopisů jste poslal Pavlíně? Pavlína: Dvaačtyřicet a dva někdo ukradl. Jane, v Praze už víc než rok probíhá zatím největší výstava vašich fotografií. Co chystáte dalšího? Jan: Portréty v textilu. Vyjdou knižně a už na to mám objednávku. Bude tem pár slavných lidí, třeba pánové Jiří Bartoška, Marek Vašut nebo dáma Hana Hegerová, ale také lidé, kteří se dosud ještě neproslavili. Fotím naprosto každého, i lidi z ulice, a pak jim to rozdávám jako dárky. Musejí to být ale "modelové" od přírody - někdo prostě modelem je a někdo není. Pavlínka třeba model není a to mě mrzí. Udělali jsme spolu i dva pornografické snímky - o tom jsem vždycky snil -, ale její tvář prostě zachytit neumím. Vůbec tím však není řečeno, že "modelové" jsou dobří lidi a ostatní ne. Pro mě je to s Pavlínkou neštěstí, ale stejně se o to nepřestanu snažit. Kdy jste se vůbec viděli poprvé? Jan: Bylo to před dvěma lety. Nikdy nezapomenu, jak tenkrát, když za mnou přišla na rozhovor, měla velká, bílá voňavá kolena, k tomu šaty s rozparkem a bylo léto... A protože se mi velmi líbila, na autorizaci jsem ji pozval k sobě do bytu, což už je velice důvěrné. Začal jsem ji opíjet - sebe samozřejmě také -, ale byla nepřístupná. A pak se najednou zeptala: "Jsem opilá, tak co chcete?" A to jsem už věděl, že ta nepřístupnost byla jen maska. Vaším životem prošlo už tolik žen... Rozumíte jim? Jan: Nerozumím vůbec ničemu, natož ženám, vždyť jsem úplnej idiot! Vážně nechápu nic. A spíš než je pochopit, se snažím je obejmout. A směle, další otázku! Jak je to tedy mezi vámi a Pavlínou? Jan: Je to jako v My fair lady. Já jsem profesor Higgins a ona je Líza Doolitlová. Dáma u mě neotročí, ale až si jednou najde někoho jiného, bude muset odejít. Já ji budu ještě nějaký čas podporovat, nevím... Ale až přijde nějakej ten mladej kluk, to jsem pak zvědav, co to se mnou udělá! Myslím, že Pavlínka se ve svém oboru dokáže dostat na vrchol a teď se učí i fotografovat. A navíc je výtečná kuchařka. Obdivuju každého, kdo umí něco líp než já. A takových lidí je spousta. Ale málokdo má tak silnou vůli jako ona. Proč tedy stále vyhledáváte ještě společnost jiných dam? Jan: Vyznávám mnohoženství, a kdyby šlo přestoupit na víru, která to dovoluje, tak to udělám. Mohu si dovolit více dam. Jenže pak jim musím unikat. Jak? Jan: Třeba tak, že zásadně nezvedám telefon. Nikomu. A neotevřu ani jeden dopis. A co složenky? Jan: Ty platím přes účet. Jednou se mi ale stalo, že mi vypnuli světlo, protože na jednom účtu došly peníze. Ve světě odstartovala vaši kariéru fotografie muže držícího nemluvně. Jak ta fotka vznikla? Jan: Šel jsem za svou ženou do porodnice, vzal jsem na chodbě do náručí svého druhorozeného syna Davida, a protože náhoda přeje připraveným, vytáhli jsme foťák a udělali ten snímek. A pak už David musel zase do postýlky, protože šla vizita. Od té doby byla spousta napodobitelů tohoto snímku, ale nepovedlo se jim to. A víte proč? Protože ten náš vznikl nahodile. Dneska by bylo možné to vymyslet, přichystat, naaranžovat, ale to už by nebylo ono. Úžasné je, jak jste stále čilý a zdráv... Jan: Ano. Do nového tisíciletí jsem vstoupil zdráv a to považuju za velkolepé. Jen mě trochu zlobí oči. Duševně ale asi zdráv nejsem. Připouštím však, že mě potěšilo, že dneska, když jsem běžel po Žižkově těch šest kilometrů, babičky v mém věku, které jsem míjel u domova důchodců, na mě volaly: "Tempo! Tempo!" A jak se pozná, že nejste duševně zdráv? Jan: Například jsem posedlý dvěma věcma. Moje ledničky jsou narvaný k prasknutí - ty jogurty chlupatý z plísně, protože je nestačím sníst, to jste ještě neviděla. Pak se musejí vyhodit a koupit nové... A také v každé místnosti u mně musí být tekoucí voda, abych snad někdy nepadl žízní. Pavlíno, jak vás vlastně změnily ty dva roky po boku Jana? Pavlína: Asi jsem konečně dospěla. A také získala potřebný nadhled. A do budoucna se ze mě stane buď ta nejvíce, nebo nejméně tolerantní žena. Prý byste rádi ještě miminko? Jan: Určitě! Budeme to zkoušet, dokud to půjde! Ono se při tom taky dost užije.