Dlouhá léta zůstal "ukryt" na divadelních prknech. S filmem Alice Nellis Výlet však Igora Bareše (40), samotářského herce s rentgenovým pohledem a zálibou v historii, objevil film a televize. Po seriálu Pojišťovna štěstí, kde si zahrál smolaře Haryho, se od září bude pravidelně objevovat v novém rodinném seriálu ČT 1 Horákovi jako otec tří synů, který vyžení dvě dcery. Ve skutečnosti žije sám a dosud prý nenašel nikoho, kdo by s ním vydržel. Zato on se musel naučit vydržet - žít s vrozenou chorobou střev, která, jak přiznává v rozhovoru pro Nedělní Blesk, se čas od času nečekaně přihlásí. Máte pověst herce, který ze sebe na jevišti vydá všechno. Jak se to slučuje s tím, že o herectví mluvíte jako o "obyčejné" práci? "Pokud jsem považován za herce, který, jak říkáte, tomu dává všechno, pak je to jenom dobře a ten podvod se mi daří. Co jiného by herectví bylo než podvod? Je to prostě předstírání emocí." V jednom rozhovoru jste herectví označil taky za pohodlnou obživu. O to by se s vámi mnozí kolegové s podprůměrným divadelním platem dost přeli... "Za prvé si myslím, že pokud se člověku podaří živit se tím, co ho baví, je to úžasné štěstí. Nevěřím, že lidi, kteří kopou výkopy, ta práce baví. Musí ji dělat, aby se uživili. Mě živí to, co mě současně baví. A pokud má člověk možnost vedlejších příjmů, nemůže si, myslím, na sociální úroveň stěžovat. Divadlo samo o sobě uživí, ale člověk se musí hodně uskromnit. Kdybych měl bydlet v Praze, celý můj plat by padl prakticky na bydlení. Já ale Prahu nepovažuju za město pro mě, protože jsem pořád jednou nohou nakročen do rodné Olomouce a pokud by mi zůstalo jen divadlo, klidně bych tam žil a hrál divadlo v Olomouci." Když vám nabídli Pojišťovnu štěstí, váhal jste třeba kvůli tomu, že jde o komerční televizi? "Vůbec jsem takhle nepřemýšlel. Je mi jedno, jestli je dobrá věc na Nově nebo na ČT 1. Pojišťovnu štěstí považuju za seriál klasického formátu, počtem dílů i tím, že v první sérii byla jediná scéna natočená v ateliéru, zbytek byl v exteriérech. Navíc jsem podle scénáře usoudil, že je to dobře napsaná věc. A režisér Adamec je pro mě stoprocentní profesionál, který mi naprosto vyhovoval svým tempem natáčení." Když jste mluvil o životním standardu, Horákovi budou velkým přilepšením. Za co utrácíte? "Zrovna tenhle projekt mě zajímal hlavně z toho důvodu, že v podstatě neumím trávit volno. To se vždycky téměř podepíše na mé psychice. Horákovi mi krásně vyplní půlrok. Život v poklusu je to pro mě snazší." Ale to jste neodpověděl na mou otázku, co si tedy koupíte za ten honorář, když vám stačí tak málo? "Já prostě neutrácím. Kdybych mohl a měl ten čas, tak bych cestoval. Jenže nejsem jazykově vybaven, tak bych zase potřeboval někoho s sebou. Já jsem nemoderní člověk, tohle vůbec neumím. A zajímaly by mě nejrůznější kouty, to je pravda. Zrovna letos jsem se s kamarády chystal na mimořádné místo, do estonského přístavu jménem Kunda. Opravdu to existuje, nedělám si legraci, ale kvůli seriálu jsem to musel odložit." To jste zvláštní typ člověka, moc se do dnešní doby nehodíte... "Mám ten pocit. A hlavně mám pocit, že mně ten život docela rychle utekl. Já už v nejživějších barvách vidím, jak trávím důchod v Olomouci. Ale je mi čtyřicet. Mně se totiž celkem hodně věcí splnilo rychle po sobě, tedy v práci, v osobním životě pociťuju jistý deficit, ale s tím teď asi těžko něco nadělám." Máte osmiletou dceru, s jejíž maminkou nežijete... "O tom nebudeme mluvit." Teď žijete sám? "Mám partnerku." Tak se možná rodina rýsuje? "Nerýsuje se (úsměv)." Jaký máte ideál ženy? "Jsem v tomhle asi trochu jednodušší, ale myslím si, že ženská musí být v první řadě krásná. A když je k tomu ještě chytrá a můžu s ní mluvit, tak je to ideální. Ale že bych žil s tupou krasavicí, to zase ne." Měl jste partnerky z branže? "Několik (úsměv). I ta současná je." Je to výhoda? "Myslím, že zpočátku ano, protože ti dva mají hodně společného, mají i doma o čem mluvit, ale když se o tom mluví pořád, začne to trošku štvát. Pak je asi lepší někdo, kdo vám řekne něco nového." Na co se těšíte v nejbližší době? "Asi bych si přál, aby mě ještě chvilku nezklamalo zdraví. Mám takovou jednu doživotní nemoc, která se před pár týdny ozvala dost výrazným způsobem, ale naštěstí to po dvou dnech pominulo. Měl jsem ale vážné obavy, že budu muset do nemocnice a byl jsem stoprocentně přesvědčený, že si mě tam nechají." Vím, že vás ta nemoc před lety vyřadila na rok z normálního života, o co přesně jde? "Jmenuje se to Krohnova nemoc, jde o zánět střev spojený se zvýšenou sedimentací a různými problémy, které se dají zvládnout a medikamenty udržet v klidu. Ale před několika lety jsem kvůli tomu absolvoval operaci a ta nemoc se může opakovat a vyžádat si třeba další operaci. Toho jsem se teď právě obával." Někde jste také přiznal tříměsíční pobyt v protialkoholní léčebně... "To bylo při studiu na Janáčkově akademii múzických umění. Souviselo to s tím, že jsem domů k rodičům jezdil jen na víkendy a přes víkend jsem žil tím studentským životem, chodil po hospodách... Ale nerad bych, aby se tohle stalo dominantou našeho rozhovoru! Pro léčení jsem se rozhodl dobrovolně a spíš z toho důvodu, že jsem měl studijní problémy a tímto, ne zrovna čistým způsobem, jsem to chtěl vyřešit. Což se nepovedlo, protože jsem ročník opakoval, ale to léčení mi pak, jako tříměsíční pobyt na psychiatrii, výrazně pomohlo k získání modré knížky." Nicméně problém alkoholismu bývá u herců častý, čím to je? "Vy po tom jdete, teda... Nevím, jestli to souvisí s vydáváním emocí, ale alkohol prostě obecně uvolňuje. Já se snažím a daří se mi to, nepít, pokud mám práci. Je pravda, že ke konci dne je potřeba se něčeho napít, protože by se i těžko usínalo. Člověk může být v šest večer naprosto unavený, nicméně od sedmi do půl desáté na jevišti se zrychlí tep, adrenalin, nevím co všechno, a to samozřejmě neskončí s představením. Pak je dobrých pár piv, aby se šlo líp spát. Pokud by Horáci pokračovali podle předpokladů, budou se točit dvanáctihodinové směny. Jestliže má herec být v šest v divadle, musí v šest ráno začít natáčet. To znamená vstávat tak o půl páté, abych se probral. V deset končí představení, takže v jedenáct možná usnu. Tím pádem mě půl roku čeká spaní takových pět šest hodin denně. Tam velmi zvažuju, jestli si alkoholovou berličku vůbec můžu dovolit." Máte velmi propichující pohled, to asi může být v herectví dost užitečné... "Režisér Cieslar mi řekl, že v mém pohledu je cosi zneklidňujícího. Tušil jsem to už dřív a vědomě jsem s tím pracoval. Hraju například monodrama Dostojevského Sen směšného člověka. A když je v tom malém brněnském sále trošku neklid, stačí se chvíli dívat do toho místa a cítím, že lidé vnímají, že se děje něco neobvyklého, a zklidní se." Řekla bych, že toho trošku zneužíváte i v civilu... "Když to poznáte, to je tedy na nic. Ale všimněte si, když na vás zapůsobí někdo v televizi nebo ve filmu, jak to dělá. Já mám pocit, že skoro nemrká, je to takový pohled hada." Považujete se za introverta, co tedy děláte, když je vám smutno? "Nevím, jestli jsem na tom tak, že by se u mě dala deprese diagnostikovat, pořád si myslím, že jsou to jen výkyvy nálad. Ale tím právě musí trpět každý člověk, který se živí jako já. Mimochodem, předstírat celý den v kostele sv. Antonína štěstí, že se ženíte, z toho je člověk unavený. To jsou běžné výkyvy nálad, které se vyřeší třeba u toho vína. Znova musím říct, že mi v tom paradoxně pomůže opět práce."